Hora
„A uvědomujete si, co se stane pokud nepřiletí? Tady už nikdo nebude!“. Na druhém konci satelitního spojení slyším náznak povzdechu.“Ano, vrtulník je zaplacený. Pětadvacátého se pro vás staví“. „Určitě?“. Další povzdech. „Určitě!“. No dobře, takže máme devět dní. Zítra balíme a jdem nahoru.
Ale nejdřív se jde na hostinu. Misha, šéf tábora, je v dobré náladě. Aby taky ne – zítra má padla a jede domů. Rozdává domácí slaninu, kvašené okurky, koňský sýr… A nemusí nabízet dvakrát, na tohle budeme za týden u sáčku čínských nudlí akorát tak nostalgicky vzpomínat. A co že se tu končí tak brzo? Půlka srpna… „Ej, špatná sezóna. Mnogo sněga, pogoda zlá. Z mého kempu letos vylezli tři. Rakušan a dva Rusové. Špatná sezóna…“. Tak to ani nevím, jestli jsem chtěl vědět. Radši rychle do stanu a spát, než se nám do toho přestane chtít úplně.
Noční etapa
Ráno je krystalicky čisté. „Co počasí?“. „Do neděle dobré, pak se to pokazí“. Sakra, to je málo. Potřebovali bysme tak o den víc. Hmm, anebo… Rozhoduju se jít dnes rovnou do dvojky. 1400 výškových metrů, štreka to je, ale zase jestli bude celý den hezky, tak se přece nebudu flákat… Maroš s Andym vylezou do jedničky a pak uvidí. Balíme, loučíme se se zbytkem basecampu, poslední královská snídaně a vzhůru k výšinám. Odbíjí desátá, takže to budu muset pěkně napálit. To se ale na tajícím ledovci protkaném sítí hlubokých kaňonů a řek lehčeji řekne, než udělá. Je tam někde značená cesta skrz, ale to je oklikou a není to taková sranda. O čtyřicet minut a několik brodů později dorážím k patě Piku Čapajeva a konečně to začíná odsýpat. První část je takový nezáživný firnový svah na který přistane většina lavin vypadaných z horní části pilíře. Ustrašené pohledy vzhůru při každém přechodu laviniště ho dělají trochu záživnějším, ale dnes by nic lítat nemělo. Následuje pár trhlin, strmější výšvih a voilá – výškový tábor číslo jedna. Dopřávám si desetiminutový oddych.
Dál už vedou fixy a začíná se to pěkně klopit. To by samo o sobě nevadilo. Horší je, že včerejší stopa je spolehlivě zafoukaná a ujíždí to pod nohama. Nekonečně pomalu šplhám po fixech a v pauzách na vydýchání, čím dál častějších, nostalgicky pozoruju dění v hloubce pod sebou. Maroše a Andyho, jak staví v jedničce stan a lezou dovnitř, vrtulník, který odváží Mishu a jeho team domů do Bishkeku… Začíná poletovat sníh. Ani jsem si toho mraku nevšiml. Hmm, a jaké už je šero… A ta debilní dvojka se ani nepřibližuje! Zkouším se vyhecovat k rychlejšímu tempu, ale čím víc s tou bílou sračkou bojuju, tím víc se do ní bořím. To snad není možné! Do prdele práce!
Najednou je hrobové ticho. Slunce zapadlo, teplota klesá o patnáct stupňů a já jsem to nestihl. Ve stavu nejvyššího smyslového otupění se soukám do péřovky a zapínám čelovku. Litrovka pepsicoly přitom vypadává z batohu – smutně ji pozoruju jak klouže dolů, nabírá rychlost a mizí v kilometrové díře pode mnou. Stála osm euro a tak jsem se na ni těšil! Po zmrzlých a prokluzujících lanech vzlínám skalním výšvihem. Dneska třetí, nebo možná čtvrtý, už ani nevím. Aha, a ta velká rovinka nad ním musí být dvojka! No i kdyby ne, tak dál už mě dnes nikdo nedostane. Stavím stan, lezu do spacáku, usínám… Jedenáct v noci. No teda, tohle bude jiné kafe než ten Lenin před týdnem.
Proti všem
Budím se skoro v deset. Není kam spěchat, dnes stejně zůstávám tady. Jo, do trojky bych se ještě vyškrábal, ale jít pak hned zítra na vrchol? Dalších dvanáct set výškových? Bez šance… Den odpočinku potřebuju tak jako tak a lepší tady, než nahoře v šesti tisících. Škoda, protože zrovna dneska máme počasí jak na Kanárech a já se místo statečného postupu vpřed válím ve stanu jak lemra… K večeru se na horizontu objevuje ztrhaný Andy. Když mu zítra nebude blbě tak prý zkusí pokračovat na Čapajeva. Ok, tak to ještě že jsem tu počkal. Stan teda necháme stát a já půjdu do trojky vyzkoušet pohodlí těch sněhových jeskyní, co tam každý rok kopou guidi. Po nádherném západu slunce přichází Korejec od vedle – „My friends today summit. We go down. I have many many food.“ a podává nám dvoukilovou igelitku sladkostí. „Oh, thank you very very much!“. Nadšení neskrýváme, tady nahoře se za cukr platí zlatem.
Je to skoro divné, ale druhý den ráno je zase hezky. Ne že bych si stěžoval. Andymu je dobře, takže to nakonec se mnou do té trojky zkusí. Je to docela úleva, samotnému se mi tam dvakrát nechtělo… Cvakám jumar do prvního fixu a vyrážíme. „You go camp 3?“. Rus sestupuje v protisměru. „Yes“. „Camp 3“, prohlašuje slavnostně, „Camp 3 – one karimat, ten gas, fivety food!“. Super, má to i své výhody jít nahoru poslední. Ještě míjím sestupujícího Anglána, dva Francouze a…konec. Severní pilíř Piku Čapajeva je jen a jen náš. Cesta vede čím dál víc v mixu a ve skále a přichází nepříjemné výšvihy, naštěstí dobře zafixované. Čekám na Andyho abysme byli v dohledu a šetřím síly jak se dá. Zítra se můžou hodit…
Vrchol Piku Čapajeva. On je to vlastně jenom předvrchol, ale na tom teď nesejde. GPSka ukazuje 6100m a výš už dnes stoupat nemusíme. Do tábora dole v sedle zbývá ještě 300m. Stojí tam dva stany plné harampádí, které odborným okem okamžitě prohlašujem za erární depozit, o kterém mi říkal sestupující Rus. „Tak tie veci vyjebem a hodíme tam spacáky, nie?“. Dáváme se do práce. Teď nevím – zdálo se mi to? Ne, nezdálo! „Ty, Andy, poslyš – támhle někdo sestupuje“. „Kdě? Aha…do riti!“. Přichází dvojice Kazachů. „To je váš stan?“. „Da!“. „No, víte…my…nic jsme neukradli! Mysleli jsme…no…kde jsou tady ty jeskyně?“ Kazach nedůvěřivě ukazuje na malou díru asi pět metrů pod námi. Zahanbeně se protahujem do prostorného 0+kk vyhrabaného lopatou do svahu. Co tohle muselo dát v téhle výšce práce. Ale spát se v tom bude jedna radost, o tom žádná…
Solo ↑
Pět ráno. Budík dnes není moc ohleduplný, ale to jsem tu od něj ani nečekal. Prý že mám vstát a vylézt Chan Tengri. Idiot… Jenom ven ze spacáku mi to trvá půl hodiny. No dobře, když už jsem tady, tak aspoň vylezu ven – beztak bude hnusně. Není. Na jihu sice nad Pabědou plave nějaký bordel, ale jinak je obloha čistá. Navíc je teplo. Nepřirozené teplo – dokonce tepleji než uvnitř v jeskyni. Tohle že je nejsevernější sedma na světě? Tak teda jo, půjdu na hřeben a uvidíme…
Začátek je po rovince, ale to netrvá dlouho. Začínají fixy a u každého z nich musím znovu a znovu vyseknout poklonu těm, kdo to sem natahali. Poctivá práce… Asi po dvou hodinách stojím na úrovni té velké mramorové stěny. Tady jsem si dole říkal, že to otočím. Rozbíhá se obvyklá schizofrenní debata: „Co tady vůbec ještě děláš? Jsi tu úplně sám a víš kulové jak je to ještě daleko a kudy to vede! A jestli se podělá počasí, tak jsi v hajzlu!“. „Ale co bys otáčel? Počasí je jak z partesu a takové vedro tu letos ještě nebylo – palčáky jsi ještě ani nevytáhnul z batohu. Vzdávat umí každý!“. Jo, jo. Máte oba pravdu, ale uděláme to takto – když se začne kazit počasí, otáčím. Když to nestihnu do dvou, otáčím. Jinak jdu dál. Zní to jako rozsudek smrti, protože to znamená, že přetahovaná s řídkým vzduchem bude pokračovat.
Útrpně šplhám nahoru – přes první skalní prahy, přes ten čtyřkový komín co má i na tom nejhezčím fixu sedřený oplet a nakonec i nahoru kuloárem. Vyplivuje mě to na krátkém hřebínku ostrém jako nůž. Letmý pohled na výškoměr a – zbývá 250 výškových metrů. Ty vole, já to snad nakonec opravdu vylezu! Ještě vrcholový dóm, který už je vesměs po sněhu. Ten svah je nekonečný, ale naštěstí mám na nekonečnost taktiku – jít tak dlouho až už nemůžu udělat ani krok, pak jich udělat ještě deset a zastavit na vydýchání. Vpravo se objevuje kříž, co znám z fotek, ale pravý vrchol to ještě není. Sunu se na blízkou sněhovou muldu. Teda, na to jak to ze spodu vypadá špičatě…sem by se snad vlezlo fotbalové hřiště… Padám do sněhu. Výš už je tu jenom Paběda naproti. Vítr zvedá jemné závoje mraků a žene je v úzkých stuhách přes vrchol. 14:07 a je konec.
Solo ↓
Teda vlastně není. Zbývá taková maličkost – dostat se zase dolů. Kilák slaňování… Takže si zopakujeme drill: cvaknout se odsedkou do kotvení, vybrat ze zasukované spleti nejzachovalejší fix, založit osmu, zkontrolovat že to drží, vycvaknout odsedku… A hlavně nemyslet na Matterhorn před rokem, sem už pro mě žádný vrtulník nepřiletí. Znova a znova. Jde to rychle a bez problémů až do doby, kdy se mi osma asi v šesti a půl tisících pevně zasekává do napnutého lana. Fix tam vede trochu za roh a mě nenapadlo, že si to vlastní vahou zatížím tak, že s tím pak nehnu. Zavěšuju se do jumaru a zkouším za vydatné pomoci sprostých slov všechno možné – samozřejmě bez výsledku. Půl hodiny zmaru… Konečně se rozpomínám na hodiny středoškolské fyziky a osma se po milimetrech posouvá do místa, kde jde z lana sundat. Uf, tak tohle se mi povede ještě jednou a zatmím tu… Ale terén už je mírnější a stále víc toho scházím bez jištění. Začínám být unavený a vidina večeře v jeskyni dole mě přitahuje jak magnet. Andy čeká u vchodu s uvařeným čajem. Jsem mu za to neskonale vděčný – být na tom kopci úplně sám, nikdy bych nahoru nešel… Vařím kilovou večeři a padám do spacáku. Tak to by teda bylo…
Epilog
„Vstávať, vstávať! Kazbek Valiev už rotorom točí!“. Tak tenhle Marošův pokřik už mě budí po několikáté, ale dnešek je přece jenom jiný. Dnes je pětadvacátého a dnes by fakt přiletět měl, jinak jsme na nejlepší cestě nestihnout letadlo domů. Předchozí dny se už pomalu začínají vytrácet z paměti. Po vrcholovém útoku jsme druhý den s Andym mazali dolů. Akorát včas – přišla fronta a většinu sestupu už absolvujem za vydatného sněžení. Maroš čekal dole v basecampu a dokonce jsme ještě stihli odchytnout pilota posledního odlétajícího vrtulníku a oznámit mu, že jsme připraveni a může pro nás přiletět kdykoliv. Říkal, že se pokusí, takže jsme každé ráno stáli v pozoru se sbalenými věcmi na improvizovaném heliportu a čekali a čekali. Čtyři rána a čtyři dny uběhly jako voda a přiletělo jenom pár lavin z Chána a okolních kopců. Vrtulník žádný. A tak tu dnes znovu stojíme s pohledy toužebně upřenými na západ a čekáme a čekáme. Konečně se ozývá vzdálený zvuk rotoru a přibližuje se. Pilot spatřil Andyho, který díky červené péřovce a základní vojenské službě u letectva vyfasoval roli navigátora, a prudce mění kurz směrem k nám. Tak…a máme to za sebou…
Související články
