Hora
„Až budete nahoře, udělejte fotku. Klidně i víc, hlavně tam musí být poznat, že je to vrchol. Kvůli certifikátu…“. Sedíme v kanceláři Utmost Adventure Trekking v Kathmandu a srkáme zázvorový čaj. Vějíř stodolarových bankovek mění majitele výměnou za papír s permitem. Tak, teď už to jenom vylízt. Ale to bude v pohodě, Manaslu je lehká osma…
Obraz první: 12.9.2014 – Basecamp (4800m)
Tak to už snad ani ne! Zděšeně zírám na prasklou tyčku od svého jediného stanu. Prvních pět minut v basecampu a tohle. Rezignovaně klesám s hlavou v dlaních do mokrého kamení, déšť nedéšť. Tak si to shrňme: Do bejzu jsem se přes horečky, kašel, rýmu, nachlazení a nevím co všechno dalšího dovlekl snad už jen omylem, celou cestu hustě prší a má to tak pokračovat ještě týden, no a teď navíc ta tyčka. Jako, když někam jedete, tak je normální, že se občas něco podělá. S tím se počítá. Ale tahle expedice trvá už čtrnáct dní a ještě se tu nepovedlo vůbec nic. A vrchol osmé nejvyšší hory světa se teď teda zdá být hodně daleko…
Obraz druhý: 25.9.2014 – Camp 3 (6800m)
Sněží už bez přestání skoro deset hodin. Kolem občas ztěžka projde zahalená postava s velkou kovovou láhví na zádech a mizí někde dole pod serakem. Do háje! Tak proto včera všichni tak pálili do čtyřky. Poslední summit day byl dnes a odpoledne se okno zavřelo. Naše okno… Ve trojce s náma zůstal jenom ten sníh unášený stokilometrovými nárazy větru a pocit zmaru. Přišli jsme o jeden blbej den později a ráno budem kvůli tomu hnusu muset sestoupit. Vrcholový útok v prdeli… A to ještě nevím, že za mnou zítra na odchodu přiběhne zoufalej Rakušák s tím, že jeho kámoš má otok mozku a jestli prý bych na ně nepočkal s GPSkou. A že i s poctivě nahraným trackem tam budeme skoro hodinu krájet lavinové svahy v metru nového sněhu a vykopávat pohřbené fixy… Uff, tak takhle ne. Snad ještě někde vyhrabu síly na jeden pokus.
Obraz třetí: 1.10.2014 – Vrchol (8156m)
Předběhli mě. Celá skupina. Jako, snažil jsem se, ale od osmi tisíc je to jak kdybych šel proti zdi a kyslíkáři mi nedali šanci. Tak nahoře budu sám, no co. Vyfotím se kamerou. Jo vlastně, kamera! Mohl bych teda něco natočit když už jsem tady ne? Ten vrcholovej hřeben třeba, to bude vypadat hezky… Jo a poslední metry, hlavně ty poslední metry! Ten záběr jsem si připravil už doma včetně toho co tam v tom momentě triumfu budu dělat a říkat. A když se to teď přes všechny ty průsery přece jen podařilo, jediný na co se mezi různými vzdechy vzmůžu je seknout sebou do chuchvalce motlitebních vlajek a ztěžka oddychovat. I s běžící kamerou. Moment triumfu… Ale dalo se to čekat, že to bez vody půjde ztuha. To mám holt za to, že jsem byl v noci ve čtyřce línej vařit. No nic, konec rozjímání, je čas jít dolů…
Suma sumárum
Z naší pětičlenné minimalistické expedice jsme se prvního říjnového dne na vrchol Manaslu podívali dva. Já asi v 10 ráno a Larry okolo půl jedné. Obojí za skoro ideálních podmínek.
Pro ty z vás, kdo by si chtěli vyzkoušet první osmu je Manaslu myslím celkem dobrá volba – není to taková drbačka jako Cho Oyu (tozn. trochu se tam i leze – žebříky, trhliny, led a tak), bývá to dobře zafixované a určitě se vám nestane, že byste tam byli sami. Důrazně doporučuju alespoň jednu (pozitivní) zkušenost ze sedmitisícovky, protože jinak prostě nevíte do čeho jdete. Oproti klasickým „komerčním“ sedmám (Lenin, Himlung, Chán, Korža a podobně) je to fyzicky zhruba dvakrát náročnější.
Co se týče celkových nákladů, tak tady jsme ukázali v čem jsme opravdu dobrý a zřejmě trhli světový rekord 
Dá se to udělat a dokonce i vylízt pod 80 tisíc sakumprásk, ale to je fakt extrém a Japoncům permanentně podpíraným z každé strany jedním šerpou budete celý měsíc závidět. Příště už bych radši některé věci přidal…
Zvláštní poděkování patří Martinovi, který ten výlet vymyslel a zorganizoval, Michalovi za bágl s jídlem co nám tam na odchodu nechal a zapůjčení péřovky a neznámému dobrákovi co nám ve trojce štípnul útočnej stan…
Související články
