Z propršené a v bahně utopené Pražské stovky má spousta účastníků tak silné zážitky, že někteří zatoužili vyrazit tam znovu. Bohužel, bahno zmrzlo, pršet nezačalo, zkratovanou čelovku se podařilo opravit a jiná výmluva už mě fakt nenapadla, takže jsem to tentokrát musel dojít celé…
Po prosincové Pražské stovce, zabalené ani ne v půlce, jsem jenom ztěžka hledal důvody, proč do něčeho takového jít po patnácté znovu. Motivace to dokončit chybí, motivace být první je zbytečná, protože dnes už je to přece jenom někde jinde, a motivace neudělat si ostudu fungovala jenom napoprvé, a to už je dávno. Chtělo to změnu… I zadíval jsem se na řadu prázdných petek od Bráníka. Hmm… bingo!
Cesta za dalším fyzickým zážitkem začala netradičně už v pátek v podvečer. Jednak je to daleko a jednak to takto bylo levnější. Silná skupina rotterdamských puberťáků, při jejichž křiku se nedá spát, ji dělá delší, než by bylo nezbytné. Přijíždíme po osmé ráno. Potřeboval bych se zašít někam do tepla a přečkat den. Možností je naštěstí dost.
Je tomu skoro rok, co jsem tuhle vzdálenost běžel naposled. I přes dva půlmaratony na jaře a horskou stovku v létě se mi začalo trochu stýskat. Chtělo to akci, po které zase nedokážu dalších pár dní sejít schody… První reálná šance nastala na podzim a vzhledem k tomu, že Berlín už byl zase plný, padl los na Budapešť. Přihlásil jsem se, zaplatil to a bylo vymalováno.
Kamarád mi jednou vyprávěl, jak šli v Krkonoších nějaký stokilometrový pochod. Na občerstvovačkách se dávalo pivo a chleba se sádlem, šli to pětadvacet hodin, kolem nich vysmátí šedesátníci v kamaších, co už to chodí třicet let… Tehdy jsem si říkal, že to jednou musím taky zkusit. Uběhly tři roky. Pak jsem jednoho čtvrtkového večera náhodou zjistil, že pochod se jmenuje Krakonošova stovka a že se koná příští víkend.
