Flixbus do Mnichova je poloprázdný. Čínský virus stihl kompletně promořit severní Itálii a pomalu se rozlézá i po Bavorsku. Filipíny nicméně hlásí celých šest případů a Thajsko jen pár desítek, takže přece jen bude lepší to přečkat v teple u vody. Asi se to v tropech tolik nešíří…
V prosinci 2015 jsem se sebral a odjel do Asie. Aniž bych tušil jestli se ještě někdy vrátím. Je to strašně jednoduché, protože v podstatě stačí koupit jednosměrnou letenku a dát výpověď (obojí jde rychleji pod vlivem alkoholu) a pak už většinou necouvnete. Popíšu tu pár drobností, které je potřeba zařídit ještě doma před odletem, aby se vám cesta nerozsypala pod rukama. Třeba to někomu pomůže konečně se rozhoupat 
Posledních čtrnáct dní sedím na malém ostrově v Thajském zálivu a pozoruju jak se postupně plní lidma, co přijeli strávit Vánoce v teple. A přemýšlím u toho o tom, kde je vlastně ten hlavní rozdíl mezi cestováním a turismem. Nakonec jsem dospěl k jednoduchému závěru.
Pokusím se popsat způsob, jakým jsem odlítal na svou úplně první vysokohorskou expedici v roce 2012. Protože občas se můžete snažit sebevíc, ale některé příběhy prostě nevymyslíte…
Zastávám názor, že zážitky musí být především intenzivní a cestuju podle toho. Pak se holt občas stane, že necelý den ve čtvrtém největším argentinském městě vypadá takto…
Vleču se pomalu vzhůru něčím, co vypadá jako koryto potoka. Jen ten potok trochu chybí. Poslední vodu jsem dopil ráno a touhle rychlostí to nahoru do sedla už těžko dojdu. Je tam sněhové pole… Teda, mělo by tam být. Jedno mělo být i v Aguas Vicuñas, odkud jsem dnes vycházel. Realita? Agua (voda) tam není žádná a všechny vicuñě v okolí jsou už pár let po smrti. Jejich vybělené kostry vidím hluboko pod sebou ještě teď…
Hustý bambusový porost, ze kterého si už hodinu svým nadměrným batohem shazuju za krk spršky ranní rosy, zdá se trochu řídne. Rozhlížím se kolem a zakopávám při tom o zkroucený kořen trčící zprostřed úzké bahnité stezky. Dnes už po sto první a to ještě není poledne. Nenápadná dřevěná tabulka hlásá něco o třech tisících letech a…
„Donde puedo comprar…benzina blanca?“. Zděšený výraz v očích paní z informační budky na náměstí svědčí nade vší pochybnost o tom, že neví co to je. „Es una benzina más pura!“, nevzdávám se a sahám do rukávu pro trumfové eso – „Es para cocinar!“. Výraz se stává ještě zděšenějším a paní dělá pár nejistých gest směrem k nejbližší benzínce. Tak, tady budu muset nasadit veškeré prostředky…
