Po stopách Pražské stovky
Po prosincové Pražské stovce, zabalené ani ne v půlce, jsem jenom ztěžka hledal důvody, proč do něčeho takového jít po patnácté znovu. Motivace to dokončit chybí, motivace být první je zbytečná, protože dnes už je to přece jenom někde jinde, a motivace neudělat si ostudu fungovala jenom napoprvé, a to už je dávno. Chtělo to změnu… I zadíval jsem se na řadu prázdných petek od Bráníka. Hmm… bingo!
Ujít sto kilometrů s těžkým batohem. To je ono! Sám nevím jestli a jak to půjde, bude to výborný trénink na expedice, a taky se konečně naučím být pomalý – historky o dvou kilometrech v hodině a druhé (a třetí) noci na trati pořád nějak nepobírám… Prostě – samá pozitiva. Zbývá tedy poslední otázka – kolik? Po zralé úvaze volím 25 kilo, protože s 20-ti bych to skoro určitě dal a s 30-ti naprosto určitě ne. A má to přece být nějaká výzva!
Takže – jdeme na to:
0. km, Mikulášovice – jaká je to příjemná změna, když se nemusím tlačit doředu k pásce a hlídat si minuty do startu! Je vymeteno a pěkná klemra, no snad mi ta voda v batohu nezmrzne. A ještě hůlky kdyby se mi podařilo konečně zašroubovat – ten závit tam nějak zatuhnul nebo co a nejde to dotáhnout. To by teda byla podpásovka… Ubalancovat a utáhnout to bez hůlek je totiž ůplně nereálný. Ale to už nějak půjde. Je po startu, všichni zmizeli, tak taky vyrazím a snad to roztáhnu cestou…
4. km, Tanečnice – jó, to je vzpomínek… Ten první kopec byl v pohodě, když to takhle půjde i dál, tak si stěžovat nebudu. Dolů dokonce chvíli zkouším běžet, ale není to moc dobrý nápad a radši se smiřuju s tím, že mi všichni utekli a budu holt muset dávat větší pozor při hledání cesty. Asi poprvé po třech letech jsem si nevzal GPS track, aby to bylo dobrodružnější, a už toho pomalu začínám litovat. Rozcestí a odboček je tu fakt hodně.
21. km, Schmilka – no, tak ten sestup (až sjezd) po slizských kočičích hlavách z Winterbergu bylo teda něco. Ale záda jsem tam nehodil ani jednou! Dole definitivně vyzouvám pohory. Myslel jsem sice, že v tom vydržím celou první noc, ale ten půlmaraton docela stačil. Navíc sněhu už tu moc není a v běžeckých se po tom asfaltu do Hřenska půjde přece jen líp. Hlavně si moc nezprasit chodidla, zjišťuju, že jsem si nevzal ibáče…
27. km, Janov – sem jsem se těšil. Půl šesté ráno je asi tak ta nejlepší doba na usínání za chůze. Bufáč s kontrolou jsem sice trefil až napodruhé, ale párky přišly víc než vhod, stejně jako ranní pivo (no, pivo, Břežňák no…). Sedím asi půl hodiny a na odchodu ve dveřích míjím tlupu Maďarů. Tak vida, přece jen je ještě někdo za mnou.
37. km, Pravčická brána – stoupání na ni je sice nekonečné, ale odměna čeká. Východ slunce přes protrhané mraky a otvor v bráně přesně v momentě, kdy jsem se dovláčel nahoru ke kontrole. Krása. Dokonce jsem se dokopal vytáhnout i zmražený mobil a udělat pár fotek. No a hned se jde líp. Příjde den, oteplí se, konečně bude něco vidět… A ta půlka už taky není tak nepředstavitelně daleko. Jo, zatím fajn.
47. km, Vysoká Lípa – Uff, začínám mít pomalu dost. Objevuje se první puchýř. Moh jsem si ale ten ibáč vzít, vždyť bylo jasné, že to bude bolet… Regeneruju nad polívkou a datluju svůj opatrný optimismus na sociální sítě. Neustále se ztrácející Jaro nabízí hruškovici z pětilitrového kanistru ve tvaru placatky. Přidávám půllitr kofoly a vyrážíme směle kupředu. Maďaři už jsou na obzoru.
68. km, Krásná Lípa – sněží, jsem úplně promočený, je mi zima a přibyly další dva puchýře. Teď by to vyřešil maximálně tak ibáč… V hospodě už sedím přes hodinu a po letmém pročtení itineráře na těch posledních 38 km je mi do breku. Protože vím, jak to tam vypadá. A jak se tam asi budu vláčet s batohem. Do háje, žádných deset hodin! Budu rád za dvanáct, a to jenom když budu v pohodě. Ach jo… Přezouvám suché ponožky a odpadává mi nehet na palci. Jsem si říkal, že to nějak bolelo… Aspoň konečně přestalo sněžit. Tak jo, jdu dál!
73. km, Kinského hrádek – banzai! Tohle je fakt divoký. Vlaju tam za zbytky zábradlí a snažím se batohem zaklínit do štěrbin abych kdyžtak po těch schodech nejel až do potoka. Dolů mi to trvá 2x dýl, než nahoru, a to jsem se nahoru táhnul jak smrad… Jo, nesmeky tam někde mám, ale jsou to takové ty šunty z Tesca co moc nedrží na botě. To by mohlo být ještě horší, než bez nich… No, nakonec jsem to přežil, ale bylo to těsné. Kdybych tak měl aspoň ten ibáč…
76. km, Turistický most – tady vždycky bývala ta tajná občerstvovačka s párkama, ne? Stopy od várnic ve sněhu… asi jsem ji nestih no, taky by se mi tu nechtělo kysnout do noci. Skládám batoh na lavici s tím, že si „ledopády“ oběhnu nalehko a vrátím se. Ty uvozovky proto, že mám už od jeskyně Víl takové zlé tušení… Ptám se kolegy v protisměru, jestli tam něco je. „Vůbec nic. Ale vlastně jo – fixa tam je!“. No výborně, proč jsem se vlastně ptal? Cestou zpátky k batohu mě předjíždí auto (!). Tupě jdu asi kilometr za ním, než mi dochází, že jsem zabloudil. Zrovna tady, kde je to každý rok stejný! Doufám, že moje nadávky nejsou slyšet až do Brtníků. Už se vleču jak mrtvola, takže tahle vylomenina mě stojí další hodinu a další puchýř.
80. km, odbočka na Oponu – a je to tady. Konec. Dlouho jsem se tomu bránil, dlouho odolával, ale už není moc co vymýšlet. Dělám tady tak kilometr a půl za hodinu a ten německý okruh nemám šanci ujít. A kdyby mi tam něco uprostřed noci ruplo v noze, tak tam normálně zhebnu. Láhev za lahví vylívám tekutou zátěž pod ceduli s šipkou a medituju o tom, jestli ještě vůbec má cenu jít dolů pro tu kontrolu. Ale nakonec jo, zase tak měkkej být nemůžu…
83. km, Brtníky – po odhození zátěže jsem div nelítal, dokonce to chvíli vypadalo, že bych to mohl zkusit dojít i do cíle. Ale jen do doby, než povrch trochu ztvrdnul a zdevastovaná chodidla se ozvaly nanovo. Ne, fakt to nepůjde. V létě a ve dne možná, takto je to už hazard. Pět puchýřů, utrženej nehet, a kdyby se něco podělalo, tak nemám ani termofólii. A hlavně ani ten blbej ibáč! Nechápu, jak si ho zrovna sem můžu nevzít… Na kontrolu U Krkovičky se potácím v jedenáct, žádný bus už nejede a vypadá to tímpádem ještě na šest kilometrů po silnici do Mikulášovic. Asfalt, no ještě tohle…
230. km, Praha Vršovice – Lezu doma po čtyřech do postele. Z Brtníků mě nakonec autem vysvobodil před půlnocí Kuba. Můj malý experiment se teda nepodařil. Urazil jsem jen 83km za necelých 23 hodin průměrným tempem 3,5 km/h, z toho poslední 3km už bez zátěže. Nerad vzdávám, ale tady si za tím, že to jinak nešlo, celkem stojím… Dost možná to někdy zkusím znovu, ale jinak. Určitě bez pohorek a v hodně tlumivých silničních botách. A určitě ne ve sněhu – kombinace kluzkého terénu a mokrých nohou je tady smrtící. Jo, a určitě s ibáčem! 
Související články
