„Až budete nahoře, udělejte fotku. Klidně i víc, hlavně tam musí být poznat, že je to vrchol. Kvůli certifikátu…“. Sedíme v kanceláři Utmost Adventure Trekking v Kathmandu a srkáme zázvorový čaj. Vějíř stodolarových bankovek mění majitele výměnou za papír s permitem. Tak, teď už to jenom vylízt. Ale to bude v pohodě, Manaslu je lehká osma…
Na horolezecké expedici je asi jen jedna věc horší než čekání na odvoz z basecampu potom, co vylezete kopec. A to sice čekání na odvoz když ho nevylezete. V Tádžikistánu jsme na to měli celé čtyři dny neředěné expediční nudy. První dva se sice podařilo vyřešit „po ruski“, jenže třetiho dne vodka v kantýně došla…
Stačily tři vrtulníky a z početné československé kliky jsme tu na to trojhlavé monstrum zůstali sami dva. Horší je, že z těch asi osmdesáti lidí co jsou v basecampu se nahoru nikomu nechce. Zaplať pánbůh aspoň za Estonce, kteří vynechali Korženěvskou a už dál čekat nemůžou. Je jich šest, my dva… Tak v osmi už bysme s tím mohli hnout… Takže hurá do toho!
To byl zase začátek! Pozvání potřebné pro víza mi z agentury poslali po pěti urgencích až den před odletem, finance opět vychází na halíře, v Tádžikistánu s náma zametli kde se dalo a když jsme se po třech dnech konečně ocitli v bejzu, Michal dostal otravu z jídla… A když se z toho dostal a vyrazili jsme aklimatizovat na Chetyrek, zasypaly nás v noci před vrcholovým útokem hromady sněhu a byl z toho celkem zajímavý boj o život …
„A uvědomujete si, co se stane pokud nepřiletí? Tady už nikdo nebude!“. Na druhém konci satelitního spojení slyším náznak povzdechu.“Ano, vrtulník je zaplacený. Pětadvacátého se pro vás staví“. „Určitě?“. Další povzdech. „Určitě!“. No dobře, takže máme devět dní. Zítra balíme a jdem nahoru.
Nesvítí. Zkouším vypnout, zapnout, vyčistit kontakty. Ani prd. Ty otřesy po cestě…nevede sem zrovna dálnice. Do pytle! Takže to bude zase bez fotek? Nezbývá, než se smířit. Konceckonců, nepřijeli jsme sem fotit, ale lézt. Nejdřív je ale třeba domluvit formality a hlavně dostat sebe i věci do C1 pod kopec. Po nočním letu přes čtyři časová pásma a osmihodinovém drkotání z Oše to přece jen necháme na zítra. I když času je zatraceně málo…
Zastávám názor, že zážitky musí být především intenzivní a cestuju podle toho. Pak se holt občas stane, že necelý den ve čtvrtém největším argentinském městě vypadá takto…
Vleču se pomalu vzhůru něčím, co vypadá jako koryto potoka. Jen ten potok trochu chybí. Poslední vodu jsem dopil ráno a touhle rychlostí to nahoru do sedla už těžko dojdu. Je tam sněhové pole… Teda, mělo by tam být. Jedno mělo být i v Aguas Vicuñas, odkud jsem dnes vycházel. Realita? Agua (voda) tam není žádná a všechny vicuñě v okolí jsou už pár let po smrti. Jejich vybělené kostry vidím hluboko pod sebou ještě teď…
Hustý bambusový porost, ze kterého si už hodinu svým nadměrným batohem shazuju za krk spršky ranní rosy, zdá se trochu řídne. Rozhlížím se kolem a zakopávám při tom o zkroucený kořen trčící zprostřed úzké bahnité stezky. Dnes už po sto první a to ještě není poledne. Nenápadná dřevěná tabulka hlásá něco o třech tisících letech a…
„Donde puedo comprar…benzina blanca?“. Zděšený výraz v očích paní z informační budky na náměstí svědčí nade vší pochybnost o tom, že neví co to je. „Es una benzina más pura!“, nevzdávám se a sahám do rukávu pro trumfové eso – „Es para cocinar!“. Výraz se stává ještě zděšenějším a paní dělá pár nejistých gest směrem k nejbližší benzínce. Tak, tady budu muset nasadit veškeré prostředky…
