Virový deník
Zastávám názor, že zážitky musí být především intenzivní a cestuju podle toho. Pak se holt občas stane, že necelý den ve čtvrtém největším argentinském městě vypadá takto…
22:00 – Přijíždím na autobusový terminál a po nepodařeném horolezeckém pokusu v poušti Atacama za sebou těžce vláčím asi čtyřicet kilo nepotřebných kravin do mínus třiceti. Teď v noci je tu sice už jenom plus třicet, ale stejně to před dalším cestováním budu muset někam složit. Nedřív ale nocleh… Hmm, takhle pozdě se s tou bagáží drbat po městě? Seru na to.
22:40 – Prohlídnul jsem si terminál. Dole v podchodu je pár zlitých bezdomovců na kartonových krabicích a borec před vchodem se mi několikrát pokouší prodat nějaké hulení, ale jinak dobrý. Vymyslel jsem to geniálně… Je tam totiž na jednom místě malá dřevěná lavice. A před ní je bankomat. A před bankomatem kamera, na kterou se snad někdo občas dívá. Protože jediné, čeho se vždycky v Jižní Americe trochu bojím je nějaký kokot s bouchačkou. A protože jsem viděl, jak si tu hlídají bankomaty a mávat kvérem před jedním z nich ani kokota nenapadne. Teoreticky. Oba batohy si pečlivě skládám pod hlavu…
23:30 – Na tu kameru se fakt někdo občas dívá! Dva fízlové mě budí nacvičeným dloubnutím pendreku a něco melou. Za normálních okolností rozumím argentincům zhruba každé třetí slovo. Rozespalý, unavený a uprostřed poloprázdné haly asi každé dvacáté. A tolik slov ta otázka neměla… Ale abych pravdu řekl, trochu jsem ty fízly i tu otázku čekal, takže pohotově spouštím připravený monolog o tom, jak jsem zrovna přijel a autobus dál mi jede hned v pět ráno. Buď mi nerozumí, nebo mi to věří, nebo je jim to jedno, ale nechávají mě být. Fajn! Nebudu muset ven do parku mezi feťáky…
6:00 – Terminál se probouzí a měl bych vypadnout. A hurá, mají tu za pár pesos i veřejnou sprchu! První po čtrnácti dnech v horách. Se vlastně ani moc nedivím že mě v noci nikdo neokradl. Možná jsem ani nemusel ležet u té kamery…
7:00 – Otevírají přepážky. Kupuju lístek na jih do Patagonie na čtyři odpoledne. Cesta potrvá přes třicet hodin, ale v argentinských semi-cama busech to není žádný problém. Mnohem lepší, než lavička na terminálu. Otevírá taky úschovna zavazadel. Asi 25 pesos za den. Hmm, a kolik by to stálo na dva měsíce? 60×25?! Žádná sleva? Tak s tímhle jsem teda nepočítal. Šest tisíc korun za úschovu báglu fakt nedám, to je skoro třetina rozpočtu… A je tu někde ve městě jiná úschovna? Není? Aha.
9:00 – Vrazil jsem tam ty bágly aspoň na den a jdu se ještě přeptat do centra. Tři lidi mi cestou zkouší prodat nějaké hulení. Sprcha dobrý, ale ještě se asi budu muset oholit. A ne, jiná úschovna tu fakt nikde není. Argentinci asi necestují se zavazadly nebo co. Tak jo – plán B. Jdu hledat velký Carrefour.
10:30 – Koupil jsem dvě role potravinářské fólie, pytel na odpadky, zahradnickou lopatku a mapu města a vyzvednul malý bágl z úschovny. Jo, tady jak je zoologická zahrada. Tady to půjde…
13:30 – Jestli něco opravdu neumím, tak cestovat po městě hromadnou dopravou. V Jižní Americe zvlášť. I přesto vystupuju u zoo na kraji města už po dvou hodinách a necelých třech pokusech. A přesně takto jsem si to nad mapou představoval – za uměle zavlažovaným parkem, ve kterém se zrovna koná nějaký běžecký závod začíná poušť. Hromady ztvrdlé hlíny a sem tam křoví. Jo, tady to půjde.
14:00 – Nejdůležitější je nerozbít horní vysušené drny, kterýma to pak zase přikryju, aby to nebylo tolik vidět. Hlína pod drnama je sypká, takže jámu na batoh mám hotovou za dvacet minut i s tou šmejdskou lopatkou z Carrefouru, ze které hned na začátku upadla dřevěná rukojeť. Zbývá pořádně zabalit batoh (fólie, pytel na odpadky, fólie), zahrnout a zamaskovat. A zapamatovat si to místo! Byl bych to ale pěkný kokot, kdybych to pak před odletem nenašel… Hotovo! Dobrých šest tisíc za pár hodin práce…
14:30 – Sedím v autobuse zpět do centra a nejsem zrovna nadšený z toho, že tohle číslo neznám. Ale co už, jiný nejel. Jdu za řidičem ať mi řekne až budeme v té ulici vedle terminálu a pro jistotu si sedám dopředu a vytahuju kompas s mapou.
15:30 – Tak nevím, teď bysme už fakt neměli jet dál na sever. Jdu za řidičem. No samozřejmě, že na mě ten starý hňup zapomněl! Lezu z autobusu a snažím se zorientovat. Kurva to je daleko! Autobus už radši né, taxi nevidět… Takže běh. Když poběžím na osobák, tak to možná i stihnu!
15:56 – Vstupem do terminálu jsem proletěl druhou kosmickou rychlostí. V úschovně naštěstí není fronta a svůj druhý bágl dostávám bez čekání. Brána číslo dvacet tři. Nemůže to doprdele být někde blíž? S plným batohem se běží pomaleji…
15:59 – Zavazadlový prostor už je zavřený, ale hlavní dveře ještě ne. Ufff… Mávám na ně propocenou jízdenkou za tři tisíce korun, se kterou bych si za takové dvě, tři minuty už mohl akorát tak vytřít. No, tak doufám, že ta Patagonie bude stát za to…
P.S. – Patagonie za to stála.
P.P.S. – Batoh jsem za dva měsíce úspěšně našel a vykopal. Všechno uvnitř bylo plesnivé. Příště to chce víc pytlů na odpadky.
Související články
