Hora
Letenku v chybovém tarifu Lufthansy z Prahy do Buenos Aires se prostě nedalo nekoupit. A teď ale co tam? I vymyslel jsem si ultratěžkou expedici v poušti Atacama. Něco, co ještě nikdo ani nezkusil. Prostě tam dojdu a vylezu všechno, co tam je. Tečka. Nejdřív se ale musím dostat do basecampu pod Ojos del Salado, druhou nejvyšší horu Jižní Ameriky a nejvyšší sopku světa…
Do vesnice Fiambalá dorážím autobusem z Catamarcy v pátek v noci. Bál jsem se, že ta horská silnice do Chile bude o víkendu úplně opuštěná, a ono tam sviští jedno auto za druhým! Navíc mi staví hned to třetí – nějaký průvodce se starším argentinským párem na dovolené. Až tam kam potřebuju sice nejedou, ale vyhodí mě asi 20km před. Gracias! Dál už je to se stopováním pravda slabší, ale nakonec mi kolem poledne staví argentinský celník s obrovskou cisternou na korbě svého pick-upu. Uvnitř má plno, ale můžu si prý vylézt na tu cisternu. Rozjel to asi na 120, takže i těch 20km byla jízda k zapamatování… Každopádně v přístřešku Cazadero Grande jsem ani ne za půl dne, což je asi 4x rychleji, než když jsem tu byl před pěti lety prvně. A můžu vyrazit!
Celé je to tu vlastně o rychlosti. Čas tady nejsou peníze, ale kila. Kdo jste si někdy zkoušel zabalit jídlo a plyn na měsíc do jednoho batohu víte, o čem mluvím. A taky že jsem se do toho jak se patří opřel! Za první půlden 18km k vodopádu ve výšce okolo 3800m, druhý den nekonečných 30km do Aguas Vicuñas ve 4900-ti metrech a dnes se plahočím suťovými poli do basecampu v 5500-ti metrech. Bezpečný postup ve vysokých nadmořských výškách sice vypadá krapet jinak, ale mám už několikrát vyzkoušené, že tohle moje tělo ještě ustojí. Rozkládám svůj vetchý ultralehký stan v mělkém údolí kousek od velké kaluže ledu. Jediná voda v širokém okolí… Tak zatím to jde fakt jako po másle. Šlape mi to tu dvakrát líp, než loni na Manaslu a už jsem si stihnul udělat dvoudenní náskok na plán. A vrchol Ojos del Salado je odsud necelých 9km. Kupí se nad ním vysoká oblačnost, ale to je v klidu. V Atacamě přece nikdy neprší…
K večeru začíná fičet. Takových 80km/h, ale hlavně z blbé strany – z boku do stanu. Tak-tak, že jsem v těch poryvech vůbec usnul. Po chvíli mě budí husté sněžení. Jo, asi přišla jedna z těch prudkých bouřek, kterýma je to tu tak vyhlášené… Fajn, akorát tahle nepřestává a jestli něco, tak pořád zesiluje. Stan nemá sněhové límce (na co taky v poušti) a za chvíli mám sníh i za krkem. Celou noc už nespím, tělem zoufale podpírám stan a čekám na ráno, kdy snad slunce to svinstvo konečně rozpustí. Až ranní světlo ukazuje škody v plné kráse – v předsíni je půl metru sněhu. Někde pod tím boty, batoh, vařič… Uvnitř je to lepší, jenom asi deset čísel. A někde pod tím foťák, kamera, jídlo a já. A hlavně sněží dál! Jak je doprdele vůbec možné, že se mi tohle stane hned ten první den co jsem tady?! Nemůžu se rozhodnout – utéct, nebo zůstat? Když uteču, tak je konec. Podruhé už nahoru nepůjdu a celá moje expedice je tímpádem v háji. Fiasko… A navíc mi kurva neříkejte, že tu bude sněžit ještě celý další den! To prostě není možné, vždyť je to druhá nejsušší poušť světa! No jo, ale co když fakt bude sněžit ještě celý den? Přežiju v tom mém promočeném ultralight spacáku další noc v mínus dvaceti? A vůbec, bude to potom ještě lezitelné, když takhle kydá? Zvažuju všechna pro a proti, rozhoduju se střídavě sem a tam, až okolo páté večer vítr zesiluje do neúnosných mezí a ve vteřině je jasno. Musím vypadnout. Hned teď, jinak tady chcípnu…
Bleskově pěchuju promrzlé a zasněžené věci do batohu a zmuchlaný zledovatělý stan vážu gumicukem nahoru. Ten vichr je neuvěřitelný – sto za hodinu, v nárazech víc. Naštěstí to budu mít plus-mínus do zad. Sněží shora, z boku, zespodu… Něco takového jsem snad nikdy nezažil. Motám se, vítr se mnou cloumá ze strany na stranu a každou chvíli se musím hecovat, abych vůbec ještě dokázal jít dál. Je zle. Na závětrných svazích jsou nafoukané dvoumetrové desky sněhu, jen to ujet. Bořím se do toho po pás a napadá mě, jak absurdní by bylo zařvat v poušti v lavině… Kritických 5km do sedla stíhám těsně za světla a bez omrzlin. Malý zázrak. Teď už to konečně bude pořád z kopce. Pádím tím zasněženým svahem hlava nehlava. Dolů, dolů, dolů! Aspoň do čtyř a půl tisíce, tam bude tepleji a budu tam mít jakous-takous šanci odmrazit a vysušit spacák a oblečení. Aguas Vicuñas, kde jsem spal předevčírem jsou komplet pod sněhem, ale o kousek níž se vítr tiší na přijemných 50km/h a teď už teda opravdu můžu říct, že jsem to přežil. Půjdu sice ještě větší část noci až skoro k prameni potoka Aguas Calientes ve 4200-ti metrech, ale to už je detail. Je tam takové pěkné místo, postavím si stan, uvařím jídlo, usuším věci… Jo, tam už to bude fajn…
Epilog
Ležím přes hodinu v horké vodě termálů Termas de Fiambalá, studuju ceduli s nápisem 38°C, Máx. 30′ a celé mi to najednou příjde jako nějaký zlý sen. Když jsem tam nahoře další den ráno vylezl ze stanu, leželo na tom mém pěkném místě ve 4200-ti metrech třicet čísel čerstvého sněhu. A s přestávkama sněžilo ještě celý další den. Jakože v Atacamě? V březnu? Ve čtyřech tisících!? To je asi jako kdyby nakydal metr v září na Václaváku! Radši nemyslet na to, co by se stalo, kdybych v tom basecampu o kilometr a půl výš a za dvěma sedly přece jen zůstal… Až později jsem se dozvěděl, že tam za ty osudné dva dny spadlo víc vody, než za posledních osm let dohromady a že následné masivní záplavy zabily jenom v Chile přes dvacet lidí. Ten den, co jsem stopnul Carlose z Patagonie v obřím terénním Volkswagenu a odjel s ním zpátky do civilizace bylo snad nejlepší počasí, co jsem kdy v těchto končinách zažil. Pětadvacet stupňů a na obloze od rána do večera ani šmouha. Jídlo, sprcha, termály… Byl já jsem tam nahoře vůbec?
Související články
