Hora
Vleču se pomalu vzhůru něčím, co vypadá jako koryto potoka. Jen ten potok trochu chybí. Poslední vodu jsem dopil ráno a touhle rychlostí to nahoru do sedla už těžko dojdu. Je tam sněhové pole… Teda, mělo by tam být. Jedno mělo být i v Aguas Vicuñas, odkud jsem dnes vycházel. Realita? Agua (voda) tam není žádná a všechny vicuñě v okolí jsou už pár let po smrti. Jejich vybělené kostry vidím hluboko pod sebou ještě teď…
Čas plyne p-o-m-a-l-u. Šel jsem vůbec někdy do kopce pomaleji? Nevzpomínám si. Aspoň sedlo už je vidět, ale pohled na cáry šedivých mraků přetékajících sem z druhé strany hřebene mi bůhvíjakou radost nedělá. Žene se sněhová bouře a v moři suti okolo není jediné rovné místo pro stan. Sprosté slovo. Mám já tohle zapotřebí? Další sprosté slovo. Čtyřicetikilový batoh s rachotem dopadá mezi kamení. Do ruky stan, pár nezbytností a hurá do finiše. Pro zbytek se vrátím později. První vhodná plošinka se zjevuje až kousek pod sedlem. A že je na čase. Viditelnost atakuje nulu a začíná foukat. 5500 metrů nad mořem…
V narychlo postaveném stanu rozvážně ujídám z tuňákové konzervy. Snídaně, oběd i večeře v jednom. Stejně jako včera. Bodnul by aspoň krajíc chleba. Ach jo. Co já tady vlastně dělám…
Co tady dělám?
Původně to měla být Aconcagua. Ale nemůžu si pomoct, měsíc kálení do plastikových sáčků za 3000 pesos mě prostě duchovně nenaplňuje. Dvě noci ježdění prstem po mapě a měním plán. Teď to teprve bude sranda. Už ta cesta. Autobusem do Paříže, noční let do Madridu, nekonečných čtrnáct hodin přes Atlantik do Buenos Aires, přesun na vnitrostátní letiště, let do Mendozy, autobus do La Riojy, bezesná noc na nádraží, autobus do vesnice Fiambalá… Odysseus hadr. Dál už se dá jen stopovat. Asi deset aut za den, takže sto kilometrů doprostřed ničeho zabere dva. No jo, pomohlo by, kdybych uměl španělsky víc než „gracias“. Čtyři dny úmorného pochodu do výšek, které znám možná tak z knih a můžu si lehnout do stanu a ptát se tuňákové konzervy, co že to tady vlastně dělám. A jak mě vůbec napadlo, že by mi na to mohl odpovědět kus plechu? Sám nevím…
Campo base
Do sedla je to kousek. Včerejší bouře byla milosrdná, stihl jsem dokonce dovláčet zbytek věcí nahoru ke stanu. Dalším bodem na programu je místo zvané El Arenal, které by mělo sloužit jako basecamp pro Ojos de Salado a okolní kopce. Cesta je krátká, ale o to úmornější. Okolo jen nekonečné plochy kamení a samozřejmě ani kapka vody. Tady zabloudit tak je konec…
El Arenal je nehostinné místo. Otevřená písečná pláň, kde jediné krytí před místním pověstným větrem představuje vysoký balvan skoro přesně uprostřed. Aha! Ohrádky z kamení! Takže jsem tu správně… Stavím stan v jedné z nich a topím trochu nalezeného sněhu. První voda po dvou dnech a hlava bolí jak po flašce tuzemáku.
Medusa
Kamení ujíždí pod nohama a už zase nemůžu popadnout dech. Ještě jedna terénní vlna a hledím na úpatí oblého žebra. Hmm. Hormady suti, sníh jenom sporadicky, necelých 500 výškových metrů, počasí drží…To půjde.
Předchozí tři dny jsem strávil zbědovaným poleháváním ve stanu. Hlava bolela jako kdybych ty flašky vydul dvě a navíc mám problémy s vařičem. Tady nahoře ta jejich špinavá nafta hoří jenom na dobré slovo a vařit se s tím skoro nedá. Jedl jsem suché těstoviny, pil hnusnou břečkovitou omáčku z těch napůl uvařených, dusil se naftovými výpary a proklínal při tom celý svět. A pak se najednou ve stavu vrcholného zoufalství budím do krásného rána a bolest i ostatní problémy jsou pryč. Co teď s tím? No, přece pokračovat dál! Cerro Medusa má prý 6120 metrů a vypadá to na výbornou aklimatizaci. Vyrážím okamžitě…
V Tatrách by to byl lehčí turistický chodník, ale v téhle výšce to lezu div ne po čtyřech. Po třetím falešném vrcholu mě přepadá apatie, takže fakt, že ten čtvrtý už je pravý si ani neužiju. Dělám pár fotek, když už jsem ten krám vyvláčel až sem, a oblékám bundu, protože ve větru začíná být zima. Doteď jsem to šel v tričku, přestože mám v batohu pečlivě složené dvě mikiny a dole ve stanu hadry do mínus čtyřiceti. Po deseti minutách lelkování se pomalu vydávám dolů. Sestup je ubíjející. Nejenom proto, že už sotva pletu nohama. Navíc musím dávat pozor na každý krok – na téhle suti když šlápnu vedle a vyhodím si kotník, tak je vymalováno…
Umění vzdávat
Už po návratu z vršku jsem se cítil divně. Budím se za tmy. Čtyři hodiny a něco je špatně. Asi mám horečku, uvidíme co ráno. Najednou se začínají zjevovat věci, které tam určitě předtím nebyly. Surrealistické tvary a obrazce běhají ve světle čelovky po plátně stanu. Doprdele… Poprvé dostávám opravdu strach. K silnici jsou to aspoň tři dny, jestli je to otok mozku, tak potěš. Najednou to do sebe všechno zapadá. Rychlý postup, ultratěžký batoh, málo vody, odpočinku, skoro žádné jídlo…Pohrávám si s myšlenkou sbalit se a vyrazit hned teď, ale v noci je to hovadina. Svítá za pár hodin…
O den později a půl kilometru níž se dopuju paralenem a vše je v pořádku. Tak to třeba bylo jenom nějaké nachlazení nebo viróza. No a třeba taky ne. Těžko soudit. Buď jak buď, zpátky už nejdu. Troufnul jsem si tu mnohem víc, než na co momentálně mám. Úplně sám sem snad ještě nikdo nešel a není těžké pochopit proč. Tohle je poušť se vším všudy, kde není žádný prostor pro chyby ani pro výmluvy. Tušil jsem to už doma nad mapou a zatáhnout za záchrannou brzdu při jakémkoliv náznaku průseru je jediná možná obrana. Koneckonců, příležitost se poučit je v horách daleko cennější, než jekékoliv hrdinství…
Související články
