Hora
Nesvítí. Zkouším vypnout, zapnout, vyčistit kontakty. Ani prd. Ty otřesy po cestě…nevede sem zrovna dálnice. Do pytle! Takže to bude zase bez fotek? Nezbývá, než se smířit. Konceckonců, nepřijeli jsme sem fotit, ale lézt. Nejdřív je ale třeba domluvit formality a hlavně dostat sebe i věci do C1 pod kopec. Po nočním letu přes čtyři časová pásma a osmihodinovém drkotání z Oše to přece jen necháme na zítra. I když času je zatraceně málo…
Kontakt
Pěkná procházka to je. Přes rozkvetlé pastviny do sedla a dále erodovaným suťovým svahem posetým psychedelickými skalními útvary nahoru podél ledovce. Karavany unavených koní balancujících na úzké stezce čas od času zpestřují jednotvárný pochod. Nosí batohy mezi BC a C1. Já na koně ani jiné zkratky nevěřím a svých dvacet kilo harampádí udatně vleču na zádech sám. C1 je vlastně takový druhý basecamp. All-inclusive – jídelní stan, plná penze, pivo, vodka… Škoda, že jdem hned zítra dál. Zatlačit slzu, budík na čtyři a spát.
Ráno se nás cestou nahoru schází celé procesí. Odhadem asi třicet lidí. Ledovec nad náma nevypadá bůhvíjak pěkně, asi tam nějaké ty díry budou, ale cesta je rozrytá jak od stáda buvolů a i místní nosiči se svými čtyřicetikilovými batohy kráčí bez lana. Jdu napřed a jdu rychle. Rozednívá se a vypadá to na horký letní den, což znamená: a) mosty přes trhliny budou povolovat, b) sníh se začne bořit, c) v tom lavinézním traverzu, který mě ještě čeká to může ujet. Tři důvody proč do toho šlápnout, a mně by stačil i jeden.
Dvojka se tísní na suťové ostruze na konci traverzu a je skoro plná. Vypadá, jako by ji do toho svahu někdo vyhnal, čož je, když o tom přemýšlím, přesně to, co se tu před pár lety stalo. Jedno rozumně rovné místo úplně nahoře, hodina odhazování sněhu a mám kde bydlet. Začíná sněžit. Lezu dovnitř a bez rozpaků usínám. Maroš s Andym dorazili kolem čtvrté a staví stan v dolní části kempu. Topíme kvanta sněhu a začíná se rodit plán dalšího postupu. Zítra bude rest day a pozítří, pokud nám bude dobře, postup do C3. To je velké pokud, protože večer začíná bolet hlava a dostávám solidní výškovou sračku.
Lámání chleba
Rest day je příšerný. Je mi na blití a navíc je neskutečné vedro. Sakra, 5400m nad mořem a venku je to na plavky! Nezbývá než ležet a čekat. A večer zase bouřka a dvacet čísel čerstvého sněhu. Ráno už je ale o něco líp, takže tomu přece jen dáme šanci. Nahoru vezmem jenom jeden stan, Marošovo pětikilové expediční Ferrino do kterého se pohodlně vlezem všichni, a můj malý Husky zůstane stát ve dvojce jako záloha. Soukám nebohé Ferrino do báglu s tím, že půjdu napřed a zatím nahoře uhrabu plošinu a postavím to.
„Ja na to jebem, mal som čo robiť s týmto tu!“ Andy sundává mačky. No dobře, když mu bude líp, půjde zítra, jinak sestoupí. Vyrážíme. Pár lidí šlo před náma, takže stopa je jakž-takž prošláplá, ale slunce už je vysoko a nemilosrdně praží. Je to mor, brodit se v tom nahoru. Div to se mnou v některých úsecích nesekne. Piju jak duha a přidávám do kroku. Hlavně už to mít z krku. Asi 200m pod táborem přichází úleva v podobě hustého sněžení a najednou je zima. Vyděšená péřovka putuje poprvé na světlo boží a já vzápětí do ní. „Tebe odněkud znám!“ Slova přicházející z chumelenice mě budí z pochodového tranzu. „Jsi určitě z Prahy a lezeš!“ Tak tady nemá cenu zapírat. Kolega z bývalého oddílu sestupuje z trojky. Je to prý už jen šedesát metrů. Neptal jsem se jakých šedesát, ale radši předpokládám, že výškových. Jo…výškových.
Trojka je nahoře Piku Razdělnaja a panuje tu boží dopuštění. Vítr a sníh, sníh a vítr. Nacházím krásný zákop, bohužel zcela zavátý, a začínám hrabat. A teď ta pravá sranda! Nevěřícně studuju návod ke stavbě stanu, dvě á-čtyřky neskutečně podrobných a nepochopitelných nákresů. Po hodině urputného boje s pěti tyčemi a dvěmi plátny stojí něco, v čem se bude dát přespat a vítr to pravdepodobně v noci nesfoukne. No a co že to na tom debilním plánku vypadá jinak…
Maroš nedorazil, což znamená dvě věci: 1) budou mít ve dvojce v mém ministanu krapet nepohodlnou noc, 2) nemám vařič. Svůj jsem nechal dole, protože mi do něj v basecampu nechtěli prodat benzín. No, bez jídla to vydržím, ale ta voda… Rozvážně upíjím z posledních zásob. Zbývá litr…
Nahoru…
Budík vřeští do mrazivé tmy. 4:15 ráno. Čekal jsem, že noc nad šest tisíc bude s touhle aklimatizací jedna velká agónie, ale spal jsem jak mimino. Vítr zuřivě cloumá stanem, ale jinak je ticho po pěšině. Jestli nikdo nepůjde, tak musím počkat. Začátek jsem si včera prohlídnul, to trefím, ale pak už jedině za světla. Je to celé takové placaté a včerejší stopy jsou dávno vtahu. Po půl konečně vylézá pětice Španělů. Drápu se ven a vyrážíme. Zima, že by psa ven nevyhnal. „It’s impossible, we have to go back!“ Co? Vždyť jsme ještě nevyrazili! Španělé otáčí a lezou zpátky do stanů. Ježiš, to je morálka, vždyť to vypadá na krásný den… Ze stoupání nad táborem ale už problikává pár čelovek, takže vypínám mozek a vleču se za nimi.
První sluneční paprsky přichází těsně pod prvním platem, asi stejně jako první potřeba odskočit si do závěje. Včera jsem byl čtyřikrát a došel mi hajzlpapír namotaný na letišti v Moskvě. Plato má snad kilometr a končí strmým firnovým výšvihem známým jako Nůž. Technicky nejtěžší místo výstupu, říkali. Výhledy do Tádžikistánu jsou úžasné, ale vnímám to tak nějak napůl. Ta poslední litrovka vody mi zamrzla, GPSka mi zamrzla… Nechal jsem to obojí inteligentně v batohu, jak kdybych to dělal poprvé. Ááá, vrcholové plato! Tak to už je kousek! Možná, že už támhleta vlna! Samou radostí musím znovu do závěje Papír už není, ale je záruční list od ledovcových brýlí. A je po záruce! Za vlnou je další plato. Stejné jako to předchozí a na jeho konci skalnatý vrcholek. Za maminku, za tatínka…jednotlivé kroky už se slívají v jeden a docházejí mi příbuzní. Drápu se na vrcholek. Další plato! Doprdele, to tady budu celý den?! Tohle je kratší a už nevěřím, že ta špička na konci je vrchol. Taky že není! Ale počkat – co je to tam vzadu na té bouli? Vypadá to jako lešenářská trubka, a někdo u ní sedí! No dobře, tak tam ještě dojdu. Pár vlaječek a modlitebních praporků, duralový jehlan s nějakým nápisem a číslem 7134…Týden po odjezdu z Prahy, 12:04 a není kam pokračovat.
…a dolů
A není ani na co čekat, kolem už lítají chuchvalce mraků. Cestou dolů soucítím s těmi asi pěti statečnými, kteří ještě bojují v opačném směru. Každý se mě ptá, jestli támhleto už je vrchol. No, víte…ještě budou dva… Lepší je vědět. Doháním dnešního prvovýstupce a sestupujem spolu. Celkem asi čtyři hodiny a v tom závěrečném stometrovém stoupání ke stanu už se snad od země odpichuju i jazykem. Nikde nikdo, takže chlapi buď zůstali ve dvojce, nebo šli dolů. Já už dnes na sestup nemám a po statečném, leč prohraném boji se sáčkem suchých instantních nudlí okamžitě upadám do říše snů.
Slez do dvojky je dobrý. Vyžahnul jsem tu litrovku vody, co přes noc ve spacáku rozmrzla a žene mě vidina něčeho k snědku. Ve dvojce mě čeká prázdný stan. Aah… No, taky to mohli vzít dolů… Co už, s hekáním tu věc vysekávám z ledu a uvazuju na batoh. No to je krása! Dobrých třicet kilo… Čas tlačí, už jsem měl být dvě hodiny na cestě. Naštěstí to dnes není tak horké a mosty drží.
U výšvihu v dolní části ledovce už mě to nebaví a dlouhou chvíli zaháním jízdou po zadku. Chyba. Nebyl jsem sám a z výšvihu je vyklouzané ledové koryto. Brzdit! Zůstává za mnou dlouhá červená čára od sedřených a krvácejících prstů. Cepín se zasekává do ledu a zůstávám viset na jedné ruce v půlce výšvihu. Já jsem takový kokot!!! Co teď? S tím batohem se nepřitáhnu a pouštět se mi nechce. Dojezd je dobrý, ale budu na tom ledu bitý jak žito. S námahou se vyvlékám z popruhů. Těžká modrá bestie klouže tiše dolů korytem, několikrát se převrací a zůstává zapíchnutá ve sněhu pod výšvihem. Tak to by bylo. Cestou dolů sbírám věci opadané z batohu a zpytuju svědomí. Úplě zbytečné! Mohl jsem to pohodlně sejít, vždyť už jsem skoro na moréně!
Závěrečný kilometr v suti do tábora se, jak to tak s posledními kilometry bývá, neskutečně vleče. Neskutečně, ale ne nekonečně. „You want some tea?“ Šéf tábora se vynořil z kuchyňského stanu. „Da, spasíba“. „Byl jsi nahoře?“. „Jo, včera“. „Ooo, strong man!“. Ale houby, tak těžké to není… „Kdy bude oběd?“. „Adin čas“. Tak to jsem chtěl slyšet…
Epilog
Ptám se na Andyho a Maroše. „Sestoupili“. „Jako dolů?!“. „Jo, jednomu nebylo dobře, musel za doktorem“. Aha…odpouštím jim ten stan. Maroš se objevuje v podvečer. „Co se stalo?“. „Andy, vyškovka“. „Plíce, nebo mozek?“. „Mozog“. Aj… „Je v pořádku?“. „Hej, stihol zostúpiť“. No jo, šli jsme rychle, ale věděli jsme, že to bude na krev a musíme se hlídat. Víc času holt není, pozítří odjíždíme a ještě nás jeden kopeček čeká. Tak hlavně že to pro tentokrát dobře dopadlo…
Související články
