Hora
To byl zase začátek! Pozvání potřebné pro víza mi z agentury poslali po pěti urgencích až den před odletem, finance opět vychází na halíře, v Tádžikistánu s náma zametli kde se dalo a když jsme se po třech dnech konečně ocitli v bejzu, Michal dostal otravu z jídla… A když se z toho dostal a vyrazili jsme aklimatizovat na Chetyrek, zasypaly nás v noci před vrcholovým útokem hromady sněhu a byl z toho celkem zajímavý boj o život … Ale to už je teď zapomenuto. Teď jdeme na Koržu!
Kamení, kamení, kamení… a kamení
Cesta do jedničky je něco jako zlý sen. Nahoru-dolů přes ledovec Moskvina, kde hodinu hledáme cestu přestože jsem tam už před týdnem byl, následovaná nekonečnou drbačkou v suti. A pak je tam asi ve 4800 metrech to čelo ledovce – čtyřicet metrů vysoká ledová stěna ze které plynule odtávají tunové balvany a hrnou si to dolů. Musí se to samozřejmě podejít… Jdu trochu napřed, předbíhám čtyři členy velké česko-slovenské skupiny od Pamíru7000 a jednička se po tom všem hrabání v tom svinstvu zjevuje skoro za odměnu. Čekají tam další tři Češi a že prý mi exkluzivně přenechají tohle místo na stan. Jediné volné. Že tenhle kemp je na hovno a oni jdou do toho vyššího. A že je to prý v pohodě – 300m nahoru, akorát sem tam 30° led. No to bych snad ještě dal…
Čekám na Michala, plynule mu přenechávám ono poslední volné místo a vyrážím dál na ledovec. Hovadina. Bohužel, není to led. Je v tom zatavená taková ta černá škvára a nikdy nevím do čeho tou mačkou vlastně kopu. A bohužel, není to 30°. Průměrně je to tak čtyřicet, občas víc. Asi jsem zabloudil… A bohužel jsem si toho všiml až když už to nešlo dolů. Třesoucí se rukou měním hůlky za tupý turistický cepín a snažím se zapomenout na to, jak hluboká byla ta odtrhová trhlina do které bych odsud přistál kdyby mi to náhodou podjelo. Ten finální dvoumetrový kolmý schod pod který jsem omylem natraverzoval už je jenom třešničkou na dortu. Ještě nikdy jsem nezamlátil cepín tak hluboko jako na jeho hraně…
Vyšší jednička je na dohled – krásný suťový ostroh, pár stanů, čistá voda… a pohled na traverz i vrcholovou stěnu. Je to ještě štreka. A nahoře ještě pořádně nikdo není, takže zítra dáme rest day tady a na vršek teda pátého.
Traverz
Vykopali jsme se neobvykle brzo. Je před náma traverz a to je věc na kterou se moc nevyplatí čekat – ta kilometrová stěna nad tím ráda háže dolů všeljaký bordel. Po vlažném začátku se terén zvedá a poprvé letos přichází na řadu šplh po fixním laně. Jsou v tom prudším místě asi dvě a stojíme pod tím snad hodinu, trpělivě čekajíce na celkem marně působící skupinu Angličanů, která sestupuje ze dvojky. Nicméně klobouk dolů za výdrž – pojali to dost expedičně a do jedničky se tou hnusnou drtí drápali snad čtyřikrát (a nakonec jich to většina dolezla).
Po obvyklém rozptýlení na lanech už nastupujeme do samotného traverzu (který prý normálně bývá zafixovaný a tento rok není), začíná pálit slunce a sem tam už s nezaměnitelným hukotem proletí i šutr z hora. Už předem jsme se dohodli, že na tu miniaturní dvojku skrčenou pod stěnou kašlem a půjdem rovnou do trojky na hřebeni. Aklimatizace na to je, tak jaképak zdržování.
Nižší trojka má 6100m a je to úžasně fotogenické místo. Teda, bylo by, kdyby bylo přes mraky něco vidět. Taky to vypadá na pracovní odpoledne, protože není kam postavit stan a na plošinku naší velikosti bude třeba odtěžit pár kubíků sněhu z ostrého hřebínku. Pouštíme se do toho ale s vervou a za dvě hodiny není co řešit. Mezitím se vrátili ti první dva co chtěli ještě popojít výš a že prý je to na hovno, boří se to a vrchol je odsud ze spodu nereálný. No dobrá, co už. Počasí vypadá, že vydrží, takže zítra jen těch 300m do horní trojky a pozítří už teda fakt vršek…
Tóny ve větru
Jak já ty vrcholové budíky nemám rád! Půl čtvrté ráno, tma, zima jak v psírně a celý stan je od jinovatky kterou jsme na to přes noc nadýchali. A ne že by to byla bůhvíjaká noc, když jsem svůj stan nechal v jedničce coby zálohu a jsme tu oba narvaní v Michalově klaustrofobním northfacu. Vršek odsud není papírově až tak daleko, ale včera večer shora doklopýtal utavený Anton s holkou s omrzlinama v obličeji plus další dva Rusáci a blekotali něco o čtrnácti hodinách po pás ve sněhu. A protože byli letos nahoře jediní, musíme jim věřit a vyrazit raději už ve čtyři.
Od začátku je jasné, že na čtrnáct hodin to nebude. Jo, kdyby to nějak tálo nebo něco, tak to možná, ale teď je sníh zmrzlý jak beton a kolem včerejších asi metr hlubokých stop se jde krásně. Ale zase něco za něco – mrzne až praští a přicházející východ slunce, jakkoliv impozantní, očekávané oteplení nepřinesl. Začínají mi pomalu omrzat prsty na nohou, focením panoramat už se nezahřeju, takže nezbývá než kopnout do vrtule a vyrazit napřed. Hřeben je nakonec delší než jak to vypadalo zezdola a sem tam už to vede i dolů, takže výškové metry taky nepřibývají tak, jak bych si představoval. A vzdušné to je! Ta kilometrová stěna pod kterou jsme předevčírem traverzovali zívá hned po levé ruce a šlápnout si tam na nohavici tak ani nekviknu. Takových 100m pod vrškem se dosud sněhový hřeben mění na pyramidu šutrů slepených tajícím ledem. Visí z toho zaplantaná změť starých fixů, ketré už tam jsou tak od Brežněva, a zbytky včerejších stop před tím uhýbají doprava na ledovec. Nemám s tím problém a poslušně následuju. Sice to několikrát znamená zapadnout po koule do metru navátého sněhu, ale nahoru už je to co by kamenem dohodil. Ještě suťový práh, pár kroků v sílícím vichru a je to. Ani to tak nebolelo. Krátké posouzení situace – Michal bojuje asi půl hodiny pode mnou, nohy na slunci pomalu rozmrzají a v kapse od péřovky nacházím zapomenutou mptrojku s funkční baterkou. Tak to si těch sedm tisíc konečně jednou užiju! Krásné počasí, půl deváté ráno, není kam spěchat.
Балтика
Zpátky ke stanu je to skoro procházka. Jen to chce fakt opatrně, ta stěna je tam pořád. Cestou míjíme skupinky Ukrajinců, kteří se postupně začali trousit ze stanů ve trojce. Zvlášť ten poslední je úžasný – 100m nad táborem, ztěžka rozvaleý na batohu, čtvrt na jednu odpoledne: „Kolik hodin na vrchol?“ No, těžko říct, když by si pohnul… „Tak aspoň pět!“, zkouším být optimista. „Hm, sem mi to od stanu trvalo tři!“. Aha, tak na to mám jedinou radu, ale nedbá jí, nahazuje batoh a sune se dál. Já teda nevím, nás vždycky učili, že na vrcholový útok se vyráží před devátou ráno, ale třeba si to chlapci chtěli udělat těžší. Každopádně spousta se jich tam nakonec dodrápala, takže proč ne.
My jsme ve stanu akorát na oběd a zbytek dne tak máme na regeneraci před sestupem a sdělování dojmů druhé vlně, která půjde na vršek zítra. Popisovat celý sestup je asi zbytečné. Řekli jsme si že to dáme až dolů, protože v basecampu je přece jen na rozdíl od jedničky jídlo, pivo a vodka, takže půl sedmá ráno už nás zastihuje na cestě. A po nekonečné lopotě z kopce, na jejímž konci jsme se už zase ztratili v tom úvodním ledovci nás vítá náčelník kempu s obědem grátis. Tak aspoň něco jsme si vysloužili! Ještě oslavná Baltika s přiléhavým číslem sedm a můžem jít spát. Odpočinek se bude hodit, za pár dní vyrážíme na kopec naproti a tam to teprve bude sranda…
Související články
