Po stopách Pražské stovky
Cesta za dalším fyzickým zážitkem začala netradičně už v pátek v podvečer. Jednak je to daleko a jednak to takto bylo levnější. Silná skupina rotterdamských puberťáků, při jejichž křiku se nedá spát, ji dělá delší, než by bylo nezbytné. Přijíždíme po osmé ráno. Potřeboval bych se zašít někam do tepla a přečkat den. Možností je naštěstí dost. První půlku úkolu plní i přes sporadický počet sedmi sedaček budova blízkého nádraží Amstel, druhou pak Sporthallen Zuid, kde se přebírají čísla. Startovní balíček je tříčlenný. Číslo, čip a tričko. Jsa z podobných akcí zvyklý na dvoukilovou igelitku prospektů a promo předmětů, jsem překvapen. I když ne nutně nepříjemně. Aspoň se to tentokrát vleze do batohu.
V 19h vyrážím na obhlídku místa, u kterého mě už nad mapou napadlo, že je moc dobré na to, aby to mohla být pravda. Amstel Bos – značně rozlehlý a členitý les necelý kilometr od místa startu. Skutečně existuje a tak si tentokrát můžu nocležiště poprvé vybírat. Nakonec zalézám rozumně daleko od cesty na břeh jednoho z mnoha kanálů. Usínám těsně po setmění…
Proč to zase nepřepálit?
Navzdory luxusnímu místu stála noc za prd. Zaprvé bylo zima, zadruhé se ve žďáráku špatně dýchá a hlavně jsem se k ránu omylem nasunul na odporně tlačící hroudu, ze které jsem už přes veškerou snahu nenašel cestu zpět. Start na dráze olympijského stadionu stíhám tak akorát. Obloha je úplně vymetená, moc nefouká a teplota je příjemně nízká. Jde se na věc.
Plán je vcelku jednoduchý: napálit to co to dá a počkat, co se stane. „Co to dá“ v mém případě znamená asi pět minut na kilometr a zezačátku to celkem jde. Problém nastává ve chvíli, kdy mi nevím proč začne připadat, že běžím pomalu a měl bych to napálit ještě víc. Zanedlouho míjím hrozen lidí vezoucí se za balónkem nadepsaným „3:30“ a nechávám jej daleko za sebou. Nastává euforie a s tím samozřejmě i další zrychlení…
Aha, tak proto…
Někde vzadu jsem musel vědět, že to přijde. Protože když to opravdu přišlo, nebyl jsem vůbec překvapený. Ze stavu „jde to“ se během kilometru stalo „jde to těžko“ a za další minutu to najednou nešlo. Kilometry nekontrolovaně padají někam pod šest minut a to jich ještě zbývá přes deset. Balónek se svým hroznem prosviští okolo a mizí za obzorem. Snažím se uchýlit k poslední spáse v podobě plastové tuby s křiklavým nápisem „energy“. Ta se bohužel ukazuje být z větší části naplněna vzduchem, který mi teď jako jedna z mála věcí opravdu nechybí. Při troše snahy z toho ale trocha toho žlutého sajrajtu přeci jen teče a nakonec to snad i pomáhá. Každopádně vulgární výrazy přestávají být v této fázi výjmkou. Závěrečné kilometry se vlečou snad ještě pomaleji, než já. Při běhu už mě drží jenom směsice očekávání cíle, povzbuzujících diváků a vlastní pýchy. Těžko říct, co z toho víc.
Poslední kilometr je označen obrovskou bránou s nápisem „Last Km“ a pět metrů za ní mě chytá ostrá křeč do pravé hýždě. Hm, takže finiš nebude… Zastavit a protáhnout. Zkouším ten sval nepoužívat, což v tomto případě znamená neohýbat nohu v koleni. Ještě že se nevidím. Při náběhu na stadion míjím supermana ztěžka opřeného o hrazení ve snaze protáhnout zablokovaná lýtka. Tak i superhrdinové už mají dost. Opírám se hned vedle něj… Konečně brána stadionu a posledních 300m po dráze. V zatáčce mě chytá křeč i do druhé nohy. 100m před cílem, bouřícím ochozům navzdory, musím zase zastavit. Letmé protažení stačí tak akorát na těch 100m. Mohl jsem to už dojít, ale ten cíl tam přece není proto, aby se procházel…
Dozvuky
Po doběhu a obdržení nezbytných propriet se uchyluju k betonovému květináči před stadionem a několikrát protahuju všechno co má víc než dvě svalová vlákna. Čeká mě sedm hodin v autobuse a ty by bez této procedury nepatřily k nejpříjemnějším. Podle plánu to má do Prahy přijet v pět ráno, takže bych se ještě mohl stihnout před prací trochu prospat. Jenomže jedeme z Amsterdamu. Na Rozvadově je autobus promptně odstaven v depu a hodinu a půl důkladně prohledáván třemi policisty a jedním psem. Sepsání protokolu s provinilci zabere další hodinu. Nakonec jsem rád, že stíhám před sprintem do práce alespoň sprchu…
Související články
