Jak na nekonečnou cestu
7.3. 23:50
Flixbus do Mnichova je poloprázdný. Čínský virus stihl kompletně promořit severní Itálii a pomalu se rozlézá i po Bavorsku. Filipíny nicméně hlásí celých šest případů a Thajsko jen pár desítek, takže přece jen bude lepší to přečkat v teple u vody. Asi se to v tropech tolik nešíří…
8.3. 8:30
Na letišti v Mnichově se chovám jak v ohnisku Eboly. Poslední co bych chtěl je přitáhnout to svinstvo sebou do rezortu. Dobrý, akorát kam vás posadí v letadle si stejně nevyberete a německá moderní matka v řadě přede mnou chrchlá tak, že se třese celé sedadlo. Ani pracku si před tu držku doprdele nedá! Lidi kolem si předčasně nasazují respirátory a já smutně krčím rameny. Tak budu muset první týden na Filipínách počítat s tím, že už jsem to chytil no…
9.3. 9:00
Po osmé ráno sedáme v Manile. Nacházím smluveného taxikáře, měním 400USD a kupuju datovou simku. Důkladně jsem se předem informoval, který ze dvou hlavních operátorů má na jihu lepší pokrytí. Jen tady už jsem tak mimo, že omylem kupuju toho druhého. Nakonec to ale moc nevadí, na Filipínách totiž data pořádně nefungují s žádným operátorem… Vyrážíme směr Anilao. Mekka podvodní makro fotografie a můj dlouholetý sen.
9.3. 11:30
Otevírám rezavou branku rezortu a vláčím své nadměrné bágly dovnitř. Skoro všichni jsou ve vodě, ale kuchařka mi ukazuje pokoj. Je to sice hodně rurální, ale žádné zázraky tu ani za těch 1000PHP nečekám. Na měsíc to bude úplně v pohodě.
9.3. 20:00
Seznamuju se s osazenstvem rezortu. Majitelka Gina a její dva místní divemasteři, Gareth z Anglie, Adam z Austrálie a Bogdan z Polska. Ten pořád někam telefonuje a nakonec přichází se zprávou, že Qatar airways ruší kvůli viru všechny lety z Filipín. Tak to bylo na poslední chvíli! Já s nima sice za dva měsíce letím i zpátky, ale z Bangkoku. Takže v pohodě…
10.3. 12:00
Překecal jsem Ginu ať mi ukáže, jak to vypadá pod vodou před rezortem. Počítám, že sólo ponorama ze břehu si tady budu krátit většinu času. Taky jsem zkompletoval foťák a nemůžu se dočkat, až konečně naostro vyzkouším, jak makro objektiv od Canonu ostří pod vodou přes adaptér na Sony těle. Celé pobřeží je sice takový nevábný strmý svah pokrytý bahnem a řasama, ale za půl hodiny potkáváme asi čtyři druhy krevet a spoustu nahožábrých. Tak tohle bude super! Jenom… Dívám se na počítač a číslice se mi zdají nějaké bledé. To už teda tak super není… Po deseti minutách to zhasíná úplně a displej se plní vodou. Tak to je ale v prdeli! To mám za to, že jsem mu po třech letech a 900-ti ponorech poprvé vyměnil O-kroužek. Foťák navíc neostří vůbec, protože jsem jako správný debil nechal na objektivu vypnutý makro mód a když lezeme z vody, začínají náhodně pálit oba blesky, což znamená vodu v odpalovacích kabelech…
10.3. 16:00
Vybavení teda zase za nula bodů. Kurva! Vleču se pěšky do vesnice, kde má být nějaký potápěčský minikrámek a připravuju se na nejhorší. Nakonec to ale není tak hrozné a nový počítač kupuju asi za pět tisíc, což by stál i doma. I tak je mých 400USD tímto v hajzlu a výhledově budu muset někde vyměnit nebo vybrat víc.
10.3. 19:00
U večeře probíráme co se kde děje. Na Filipínách je na stole plošné zavření podniků pro turisty. Nás, co už jsme ubytovaní, se to sice netýká, ale mě konkrétně to začíná celkem trápit. Protože tu jako jediný nejsem na týden, ale na měsíc. A když budou zavřené hotely, tak turisté nepřijedou a nebudou pak ani odjíždět. A já budu mít celkem problém se odsud za ten měsíc dostat, protože s prázdným letadlem nikdo lítat nebude… Volám domů, ale v Evropě je to ještě větší psycho, takže to zatím nebudu řešit a počkám tady aspoň na nějaké konkrétní informace.
11.3. 9:30
A jde se konečně na věc! Člun nás vyhazuje u skály asi kilometr od resortu. Komplet jsem promazal a přešrouboval odpalovací kabely, ale oba blesky začínají náhodně pálit kdykoliv ponořím foťák pod vodu. Nezbývá než nechat to celé na lodi a absolvovat jeden z nejnudnějších ponorů v životě (ano, muck-diving bez foťáku je fakt nudnej). Mezi ponorama mi to ale nedá a rozebírám a kontroluju to celé znovu. Problém nakonec není ani tak v kabelech jako spíš v tom, že jsem idiot. Nechal jsem na obou blescích odkryté optické kontakty a záblesky slunce odraženého z vodní hladiny k optickému odpálení blesku bohatě stačí. Ach jo… Přelepuju kontakty izolačkou a třetí ponor tady konečně můžu absolvovat s foťákem. A teda perfektní! Ostří to luxusně, jediné na co si budu muset zvyknout je samotné focení pevnou stovkou. Udržet s tím kompozici pod vodou v proudu není vůbec jednoduché. I tak mám ale za dnešek několik slibných záběrů a hlavně velká očekávání na zítra.
11.3. 18:40
Volám domů. V Čechách se ruší veškeré hromadné akce. Přijde mi to jako zbytečně hysterická reakce, ale zase co já o tom vím. Tady jsou zatím jednotky případů a Gina do resortu dotáhla láhev dezinfekce a infra teploměr. Já si pro jistotu měřím teplotu snad 3x denně svým, a zatím to vypadá, že dobrý…
12.3. 9:00
Čekají nás další dva ponory. Obě místa jsou takové celkem nudné hromady mrtvých korálů. Divemaster Carlo mi několikrát nadšeně ukazuje pětimilimetrové brebery, na které je i moje stovka krátká, takže jsem si musel najít pár obyčejných krevet a nahožábrých, na kterých můžu chvíli trénovat. Nakonec náhodou objevuju i masivní frogfish (česky příšerně “rozedranec”), která mi ze svého korálu skoro spadla za krk, než jsem si konečně uvědomil, že ta beztvará černá hrouda je něco živého. Jen tak dál!
12.3. 21:00
Duterte má tiskovku. To nikdy nevěstí nic dobrého… A takyže jo – za necelých 48h se komplet zavírá celá Manila. Pro nás je podstatný takový detail, že v Manile je i jediné mezinárodní letiště na ostrově a nikdo teď není schopný potvrdit, jestli se tam vůbec ještě po víkendu nějak dostanem. Následuje samozřejmě ukázkové domino, kdy se v řádu hodin postupně zavírají i všechny významnější dopravní uzly v zemi. Diskutujem co s tím a Gareth, Adam i Bogdan se rozhodují odjet společně v pondělí šestnáctého s tím, že na letiště by je snad pustit měli. Já ještě volám domů a tam už je teda fakt husto! Otevřeně se mluví o zavírání hranic a davy lidí v panice vykupují pětikilové pytle rýže a těstovin ze sámošek. Ty vole tak na to ale seru! Zůstanu tady ten měsíc s tím, že to ale možná bude na dýl. Holt budu víc pracovat, abych měl i nějakou rezervu. Jsou horší věci na světě…
13.3 00:30
Nemůžu usnout a snažím se znovu analyzovat všechny možnosti a průsery co by ještě mohly nastat. Pod dlouhém přemýšlení vstávám z postele, vytahuju laptop a poprvé za 15 let cestování se registruju do DROZDu (databáze Ministerstva zahraničí pro registraci občanů v zahraničí). Tak snad mi dají vědět, kdyby se ještě něco dalšího fatálně posralo…
13.3. 15:00
Pro jistotu přecházím na úsporný režim, takže dnes pracuju a nepotápím se. Ale klidně jsem mohl… Odpoledne přichází vystresovaná Gina s papírem od místní samosprávy. Že prý se všem provozovatelům turistických služeb nařizuje zavřít. Od zítřka… Takže hovno šestnáctého, musíme všichni vypadnout hned, jinak tu zkysnem minimálně na dva měsíce. Cebu Pacific zavádí bezplatnou změnu letenky, takže tu svou do Bangkoku přesouvám na sedmnáctého. Fakt nebudu kysnout měsíc v Manile…
13.3. 19:00
Kontroluju, co se děje doma. Od pondělka se zavírají hranice. Ven se nedostane nikdo a dovnitř jen ten, kdo má letenku do Prahy, nebo auto. Bratia ze Slovenska jdou ještě dál a barikádujou to pro jistotu hned, včetně úplného zavření všech mezinárodních letišť. To jako fakt? Vysereme se na všechny, kdo zrovna nedřepí spořádaně doma na prdeli? Ok…
13.3 21:20
Volám domů. Pomalu i já uznávám, že tohle už nemá řešení a kapituluju. Prosím přítelkyni, ať mi přes Pelikána koupí letenku přímo z Manily do Prahy, na kterou jsem před chvílí narazil. Oman air + Lufthansa přes Muscat a Frankfurt za nějakých 13k. Teď už to není o tom, jestli budu ve ztrátě, ale o tom jak moc. Nákup je potvrzen…
13.3. 23:00
Scházíme se v jídelně. Všichni ubytovaní, kteří se všemožně snaží dostat domů, místní, kteří neví co s nimi bez turistů bude, Danny a Yvonne, kteří žijí na jachtě a kterým zavřeli všechny přístavy… No tak jo! Jestliže je tohle opravdu konec, tak ať to aspoň stojí za to. Všichni máme zásoby chlastu minimálně na týden, a nebudeme je tady nechávat! Chápu se flašky Tanduay rumu a erární kytary, instruktor Oliver vytahuje ukulele, a na chvíli se nám všem daří zapomenout na to, že se svět venku zbláznil.
14.3 3:35
Bohužel jen na chvíli… Před spaním zběžně kontroluju letenku, kterou mi přítelkyně přeposlala z Pelikána, a ona to vůbec není letenka! Jen potvrzení o objednávce a platbě, kterou bude někdo v následujících 24 hodinách ručně řešit! Vzhledem k mezinárodní situaci je téměř vyloučeno, že za tři dny ještě Lufthansa poletí z Frankfurtu do Prahy a tím pádem je tohle celé jen cár papíru a dalších zablokovaných 13 tisíc… Asi poprvé propadám totální beznaději. Země, kterou mám bohužel napsanou na pasu ze dne na den zakrytovala hranice a čtvrt milionu jejích občanů, toho času v zahraničí, se může třeba posrat. Do Prahy se pod čtyřicet tisíc nedostanu a Vídeň nebo Mnichov? Hromadná doprava je zakázaná, že by pro mě někdo přijel je zakázané, s půjčeným autem hranice nepřejedu… Můžu si maximálně objednat soukromé letadlo, nebo jít pěšky. Fajn! Takže sedmnáctého se uklidím do Thajska a přežiju to tam… Klidně si tam pro mě za mě v tý vaší debilní Evropě všichni chcípněte!
14.3. 11:00
Sušíme a balíme věci a mezi tím kontroluju novinky z Thajska. Ani tam to teda nevypadá moc dobře. Technicky vzato tam klidně přežiju další dva roky, ale otázka je, jestli chcete být v takových časech v zemi, kde vládne vojenská diktatura… Nevím, zkusím ještě něco vymyslet. Přijíždí naše dva smluvené taxíky a vyrážíme směr Manila.
14.3. 15:00
Příjezd do Manily je perfektní. Taxikář vyhodil zbytek rezortu u jejich prosklené desetipatrové tříhvězdy a už asi půl hodiny nasraně hledá v úzkých uličkách u letiště miniaturní pajzl, co jsem si včera booknul já. Jako vevnitř je to úplně v pohodě, ale aspoň nějakou ceduli s názvem si tam teda z venku dát mohli… Zapínám laptop. Mobilní internet je tady na hlavní město naprosto příšerný! A to kurva zrovna potřebuju hledat letenky! Po hodině lovení signálu a pokročilé kombinatoriky nacházím Emiráty zítra večer z Bangkoku. To by snad nějak šlo…
14.3. 17:10
Volám přítelkyni. Musí mi co nejdřív zrušit toho debilního Pelikána, který mi pořád blokuje 13k na kartě za neexistující let a za dalších 13k koupit ty Emiráty. Pracovní doba infolinky Pelikána v sobotu je 10:00 – 13:00 a ani v téhle době neuznali za vhodné mít tam na telefonu víc, než jednu zmatenou bábu, která navíc nemá ani přístup do rezervačního systému. Dovolat se tam trvá snad hodinu a zrušit rezervaci ještě další skoro dvě a ani nevím kolik sprostých slov k tomu. A to ještě štěstí, že jsem tam nevolal já. Už jsem tu z toho fakt na prášky a představa časově neomezeného lockdownu v Manile bez pořádného internetu a v čele s všehoschopným diktátorem je pro mě dost děsivá…
14.3. 20:00
Emiráty mají naštěstí v Praze přímé zastoupení, takže koupit letenku napřímo je relativně v pohodě. I když už i tady je na infolince celkem nával. Znovu měním svůj let do Bangkoku z toho sedmnáctého na zítra ráno a tím by teda měl být routing domů vyřešený. Před spaním si ještě měřím teplotu a 37.8! To snad kurva ani ne! Jestli s tím po tom všem zítra na letišti neprojdu scannerem, tak jsem totálně v prdeli…
15.3. 4:30
Budík ani nemusel zvonit, stejně jsem moc nespal, jak jsem byl streslý z té teploty. Teploměr teď ale ukazuje 36.2. Tak to ani nevím jestli jsem tak málo někdy předtím vůbec měl. Podvědomí občas fakt dokáže divy… Na terminál je to přes liduprázdné ulice slabá půlhodina. Dostávám sedadlo 1B hned za pilotem a můžem teda do toho Bangkoku. Tam už to nějak půjde, i kdybych tam měl nedejbože zůstat… Doma mezitím milostivě povolili cesty do zahraničí za účelem vyzvednutí z letiště. Tak to kurva brzo! Fakt dík…
15.3. 10:00
Korzuju po poloprázdném Suvarnabhumi sem a tam a čekám na večerní odlet do Dubaje. Pár bahtů z minula, které jsem měl původně připravené na vlak do centra utrácím za kolu a sendvič v 7/11. Přisedá si ke mě nažehlená slečna v uniformě a dává mi dotazník o tom, jak se mi moje letošní dovolená v Thajsku líbila. Aspoň nějaký záchvěv normality, i když ani tady už to nebude trvat dlouho…
15.3. 20:35
Po jedenácti hodinách zevlování konečně úspěšně procházím dalším termálním scannerem dovnitř přeplněné A380-tky Emirates do Dubaje. Nevím sice, kdy jsem naposledy byl takhle unavený, ale tohle už vypadá celkem dobře. Z toho by nakonec mohl být i happy end!
16:3. 00:50
V Dubaji se už pohybuju v mírném deliriu. Přece jen, těch předchozích pár dnů, kdy jsem skoro nespal, začíná být dost znát. Skládám se na lavičku na terminálu a nějakým zázrakem se mi ještě daří do ranního odletu neusnout. Teplotu podle scanneru kupodivu pořád nemám, takže se můžu nalodit do dalšího super jumba (tentokrát dokonce na sedadlo u okna) a poprvé za tři dny konečně vypnout. Doprdele to zas byla odyssea…
16:3. 12:55
Sedáme v Praze. Dezinfekce na ruce nikde, termální scannery nikde, jen dlouhatánská fronta před pasovou kontrolou. Mimoděk odposlouchávám okolní konverzace. Autobusem a metrem na Hlavák, vlakem domů a zítra do práce. Dubaj není riziková, takže v pohodě, i když půlka letadla chrchlá a stejně jako já cestuje bůhví odkud…
16.3. 14:00
Přítelkyně mě vyzvedává před terminálem. Pro jistotu zaházela přední sedadlo věcma a dozadu mi předpřipravila moje klíče od bytu a tři jednorázové roušky. Přijde mi to po tom všem už trochu absurdní, ale nebudu zbytečně čeřit vodu. Za necelých dvacet minut cesty prázdným centrem vláčím své potápěčské batohy do naší třicetimetrové garsonky a padám rovnou do postele.
29.3.
Dřepím čtrnáctý den v dobrovolné karanténě. Pro jistotu. Celá země a půlka světa je zavřená na bůhví jak dlouho. Evakuovat se domů bylo nakonec docela prozřetelné rozhodnutí. Mám tu téměř nekonečnou zásobu chlastu, takže u něj aspoň zkouším sepsat, jak to celé v té Asii s tím virem bylo. Jinak bych tomu za pár let snad ani nevěřil…
Související články
