Virový deník
Posledních čtrnáct dní sedím na malém ostrově v Thajském zálivu a pozoruju jak se postupně plní lidma, co přijeli strávit Vánoce v teple. A přemýšlím u toho o tom, kde je vlastně ten hlavní rozdíl mezi cestováním a turismem. Nakonec jsem dospěl k jednoduchému závěru.
Jsou to peníze, aneb kolik v průměru utratíte za den. Proč? Protože:
- Když se ubytuju v x-hvězdičkovém resortu a vypálím na to měsíční výplatu, tak tím získám klid a přijdu o všechno ostatní. Jasně, cimra kde se posledních dvacet let neuklízelo a kde vás přes noc sežerou štěnice není ideální, ale ani nutná. Všude na světě najdete přiměřeně levné a přiměřeně komfortní ubytování na úrovni místních lidí. Není tam teplá sprcha? Není, protože ji ten kdo to stavěl s největší pravděpodobností sám nemá…
- Mám jít v Dilí do „evropské“ restaurace na pizzu za 400Rs, nebo risknout ty placky z tržiště za 20? Pizza je drahá, protože ji v Indii mimo turistů nikdo nejí (takže ten salám jim tam mimochodem leží půl roku, než ho udají a sračku z toho dostanete zaručeněji, než z těch placek). A vůbec, nebylo by teda na pizzu lepší jet do Itálie?
- Neumím jazyk? Žádný problém! Zaplatím si anglicky mluvícího průvodce, nebo si přivezu česky mluvícího z domu. NEBO se zkusím pár slov naučit (pro začátek třeba takové to „děkuju“), vezmu si obrázkový slovník, zkusím to rukama… Ono totiž když vám někdo chce rozumnět, tak se domluvíte kdekoliv, jakkoliv a s kýmkoliv (no, většinou). Na diskuzi o nejnovějších trendech v pěstování GMO potravin to nebude, ale jsou i jiná (a lepší) témata k rozhovoru.
A tak dále, a tak dále. Stručně řečeno, penězma si můžu kdekoliv na světě koupit svou komfortní zónu. Obalím se povědomým, pohodlným a bezpečným kusem střední Evropy a z místa, kam jsem se za těžké prachy drbal přes půl zeměkoule nepoznám a nezažiju zhola nic. To není nutně špatně – spoustu toho uvidím, přivezu si suvenýry, fotky a odpočinu si, ale nepoznám a nezažiju zhola nic. Stal jsem se turistou…
A teď dejme tomu že ty peníze na komfortní zónu buď nemám, nebo nedám. Všechno je na hovno, nevím co udělat dřív, nikdo mi nerozumí, nic kolem sebe nechápu a chci domů… Tak první dva dny. Protože pak mi nic jiného nezbývá a naučím se kde složit hlavu, kam jít na jídlo, co dělat, co nedělat, kolik co stojí, jak se dostat tam, kam chci a ono to, světe div se, najednou jde. Můžu si začít užívat a sbírat intenzivní zážitky. A hlavně hádejte co? Příště můžu jet znovu, a klidně někam jinam, protože v principu to všude na světě funguje stejně. Právě jsem se stal cestovatelem 
Související články
