Po stopách Pražské stovky

Z propršené a v bahně utopené Pražské stovky má spousta účastníků tak silné zážitky, že někteří zatoužili vyrazit tam znovu. Bohužel, bahno zmrzlo, pršet nezačalo, zkratovanou čelovku se podařilo opravit a jiná výmluva už mě fakt nenapadla, takže jsem to tentokrát musel dojít celé…

Huť

Vybíháme asi tak stejně rychle, jako při originále. Běží se krásně až do doby, než mi po dvaceti kilometrech konečně dojde, že všichni okolo to za chvíli zabalí a pojedou (jako koneckonců každý rozumný člověk) domů spát. A že my s Ladou jsme si vymysleli, že to půjdem celé, a že to schválně půjdem dlouho. A propos – Lada, poprvé v životě pracující s GPSkou okmažitě po startu zakufrovala a nachází se asi hodinu za mnou… I našel jsem si pěkný, strmý, stometrový kopec, a chodím ho sem a tam kvůli převýšení do doby, než mě dožene. Já vím, že si pak budu nadávat, ale když trénink, tak trénink… A dál už půjdem spolu a hlavně pomalu. Žádný závodění, máme na to třicet hodin…

Čelovka

Nikdy jsem s ní neměl nejmenší problém. Prosvítila třetí největší jeskyni v Evropě i noc v osmi tisících. A teď se po výměně Tesco baterek za takové ty lepší Tesco baterky nechce ani zapnout. Jako, tohle se vám prostě poprvé nestane, když jdete třeba na pět minut do sklepa pro brambory. Ne, to musí být uprostřed nezajištěného zimního ultra v sedm večer, kdy před sebou máte Olafovu trasu a dvanáct hodin tmy. Dvacet minut zkouším sušit kontakty hajzlpapírem, než mě Lada přesvědčí, že do toho zkusí dát nějaké ty svoje super výkonné baterky. A světe div se, ono to funguje…
…asi tak čtyři hodiny… Smrad z roztavené plastové izolace mě ale konečně navádí správným směrem. Rýpu se v tom krámu další asi půlhodinu nožem a snad se mi podařilo ty zkratované dráty trochu izolovat. Když se s tím moc netřepe, tak to nakonec svítí i na to moje Tesco. A až do rána!

Cesta

„Když se během cesty najednou ocitnete na skále, tak se moc nedivte. Trasa je naklikaná jenom přibližně…“ -Olaf Čihák, autor… V praxi to nebylo tak zlé a to hned z několika důvodů. Zaprvé, když někudy za deště proběhne pět set lidí, poznáte to i o tři měsíce později. Totéž ale bohužel platí o stádu divokých prasat, a to ani nemusí být za deště. Takže za druhé, když jdete o 100m vedle, tak se nic nestane. Teda až na ty skály občas. Tam se toho může stát kolikrát až moc. No tak za třetí – velká část naší noční trasy byla ještě precizně osázena odrazkama. A to se fakt netrefit nedá ani kdybyste chtěli… Největši problém jsme měli při nástupu do proslulého traverzu do Třebenic, kde to bylo rozdupané úplně všude, odrazky žádné a track nás neomylně vedl někam dolů do řeky. Ale i to jsme nakonec našli. A já konečně pochopil, o čem že to ti lidi ještě v lednu na facebooku Pražské stovky tak zuřivě diskutovali…

Slapy

Občas se to prostě sejde, no… Pět ráno, kdy bývají spánkové krize nejsilnější, cesta rovná jak prkno a po pravé straně sráz dolů do přehrady. Tenhle úsek navíc, co si pamatuju, vůbec neubíhá ani ve dne. Střídavě usínáme za chůze a snažíme se přitom nesejít z toho srázu. Křížů už je tam i tak dost… Když jsme si konečně dřepli na zápraží jedné chatky na chvilkový odpočinek, usnul jsem snad za deset vteřin. Zima mě sice za minutu budí, ale i minuta v tomhle stavu dělá divy. Z následného konce té zelené máme takovou radost, že si cestu do Štěchovic zkracujem o jeden kopec. Ale fakt omylem! Jinak jsme mimo tohohle a ještě trochu záhadného vynechání těch řetězů, kde se tehdá nesmělo předbíhat, šli poctivě po trase včetně všech vraceček…

Hospody

Nebyly Zkoušeli jsme něco najít, dokonce jsme kvůli tomu udělali řadu nadějných odboček z trasy, ale na březích vltavské kaskády v únoru fakt není otevřené vůbec nic… Jedinou navštívenou hospodou tak zůstala ta knajpa v Živohošti na čtyřicátém kilometru. A musím říct, že uprostřed noci, když se nám třeba zrovna chtělo spát, nebo nám byla zima, bychom kolikrát za vytopenou místnost s polívkou vyměnili i půl království. Jo, člověk si holt neuvědomí, jak důležité ty občerstvovačky v zimě vlastně jsou dokud to jednou nezkusí bez nich… A to ještě můžeme být rádi za Vietnamce v Petrovicích, protože jinak bysme se neohřáli ani celou neděli.

Olafošipky

Hálkův pomník na Zbraslavi. Odtud už všechny Pražské stovky vedou stejně a odtud už to prostě dokončíte, i kdybyste to měli dojít po rukou… trvalo nám to sem z Vraného tak dlouho, že bylo třeba o hodinu posunout předpokládaný čas příjezdu. A to ještě není vyloučené, že nestihnem ani ten, protože po té poslední várce převýšení už to do kopců fakt moc netáhne. Naštěstí chytám na Závisti druhý dech (trvalo to, ale lepší pozdě, než nikdy), tak už by to mohlo být dobré.

Modřany

Vždycky to bylo zlomové místo. Vyškrábete se tím krpálem z rokle ven, a nejednou jste uprostřed sídliště. Zbývá kolik? Kilometr? Tohle se dalo běžet i po těch sto padesáti v orkánu předloni, takže samozřejmě poběžíme i teď. Třikrát jsem tudy dobíhal, třikrát jsem si nevzpomněl, že je tam pak ještě kousek do kopce a třikrát musel zatnout zuby a nezastavit. Protože pak už je fakt konec. Jakože fakt! Posledně jsem se tudy nad ránem pokoutně plížil pro věci daleko před doběhem vítězné dvojice a těšil se na postel. Tenhle druhý pokus sice trval o něco dýl, bolel o něco víc a skončil bez potlesku a občerstvení, ale zase pro změnu úspěšně. Navíc jsme to těsně stihli pod těch u pomníku stanovených 31 hodin. A spát se mi kupodivu ani moc nechce…

Klíčové poznatky

Chcete-li si stovku zkusit třeba poprvé, takhle to určitě nedělejte.
Až zase budete na občerstvvačce nadávat, že už zbyla jenom gulášová, představte si, že by bylo zavřeno.
Jestli vás taky zajímá jaké to je, být na trati přes čtyřiadvacet hodin, tak je to horší.
Divokých prasat je v lesích kolem Prahy fakt až moc.
Datové pokrytí v lesích okolo Měřína je lepší, než na Žižkově pod věží.
Kde je vůle, tam je cesta

A na závěr konečný účet dle GPS: celkem 131.93km s převýšením 4411m za 30:49:01.

Související články