Virový deník
„Donde puedo comprar…benzina blanca?“. Zděšený výraz v očích paní z informační budky na náměstí svědčí nade vší pochybnost o tom, že neví co to je. „Es una benzina más pura!“, nevzdávám se a sahám do rukávu pro trumfové eso – „Es para cocinar!“. Výraz se stává ještě zděšenějším a paní dělá pár nejistých gest směrem k nejbližší benzínce. Tak, tady budu muset nasadit veškeré prostředky… S nenucenou elegancí soukám z kapsy pomačkaný španělský manuál k vařiči s přehlednou tabulkou doporučených paliv. Zabírá to! Paní louská technické specifikace a křiklavé červenočerné logo MSR na obálce přilákalo z okolních laviček hrstku siestujících argentinců. Strhává se živá debata, manuál koluje sem a tam a po chvíli se přede mnou ocitá mapa města s výrazným křížkem uprostřed. „Aaa, muchas gracias!“. Začínám na sebe být hrdý, jak to všechno pěkně jde…
Na vyznačeném místě je nějaký obchod pro zahrádkáře. No jasně! Sebevědomě vcházím dovnitř. Personál je po polední pauze ve výtečné náladě, ale slovní spojeni „benzina blanca“ nezná. Hluboký nádech a pouštím se do vysvětlování – „Benzina pura… más pura… sin plomo!“. Po posledním slově zajiskří jednomu z prodavačů oči a s náhlým pochopením chvatně odbíhá k druhému pultu, prohrabuje se v regálech a s vítězoslavným výkřikem přede mne pokládá pár štípacích kleští. Tak teď bych se chtěl vidět… Nezbývá, než slušně poděkovat a vyklidit pole. Tihle pánové nikdy v životě technický benzín neviděli. Debilní vařič!
Schlíple se vracím k informační budce a s odevzdaným povzdechem ukazuju v tabulce v manuálu na předposlední řádek. Lampový olej, neboli „parafina“. „Aáá, sí… parafina!“. Proč jsem to prý neřekl dřív? Hned tady za rohem! Se zlým tušením se pomalu sunu vyznačeným směrem. Nějaké papírnictví či co. No dobrá… „Tiene parafina por favor?“. Jasně že mají… „Grande?“. „Si, grande!“. Vyhaslým pohledem zírám na kilovou krychli vosku, která s temným úderem dopadá na pult vedle pokladny. „Eee, por favor…tiene parafina liquida?“. Ani jsem se nemusel ptát. Potácím se zpět na ulici. Debilní vařič!
Naproti je benzínka a u stojanů pobíhá asi patnáctiletý argentinec ve špinavých monterkách s logem. Jdu se zeptat, jestli je jejich benzín bezolovnatý, ale nerozumí mi. Při pohledu na kolonu čoudících amerik ze sedmdesátých let vedle na ulici mu to nemůžu mít za zlé. S těžkým srdcem si vybavuju poslední řádek tabulky z manuálu. Nejméně vhodné palivo… Ach jo, to budu muset přešroubovat trysku… Mocným lokem dorážím dvoulitrovku Fanty. „Por favor, dos litros de diesel!“. Argentinec něco mele a zlověstně si měří nastavenou petku. Ježiš ti tady nadělají… „Metal ok?“, zkouším to anglicky a zabodávám prst do láhve, aby to bylo úplně jasné. „Sí!“. Než stačím z batohu vyhrabat duralovou flašku od vařiče, vrací se s pětilitrovým kanistrem. „Dos litros?“. „Dos litros“, přitakávám rezignovaně a pozoruju nazelenalou tekutinu pomalu proudící do kanystru.
O týden později trpělivě nahřívám podložku vařiče zapáleným klackem. Jemný proužek mastného černého dýmu je znamením toho, že se chytá. Podložka začíná doutnat a viditelnost ve stanu klesá k nule. Ven s tím jít nemůžu, fouká tam. Opatrně se sunu k východu a z ešusu při tom odpadává včerejší asi centimetrová vrstva sazí a rozpadá se mi na spacáku. Doprdele! Rozepínám stan, vystrkuju hlavu a lačně hltám řídký studený vzduch. V pěti a půl tisících nad mořem mi ty oblaka oxidu uhelnatého nedělají dobře… Zvenku to vypadá, jako kdybych v tom stanu pálil staré fusekle. A smrdí to ještě hůř… Debilní vařič!
Související články
