Po stopách Pražské stovky
Je tomu skoro rok, co jsem tuhle vzdálenost běžel naposled. I přes dva půlmaratony na jaře a horskou stovku v létě se mi začalo trochu stýskat. Chtělo to akci, po které zase nedokážu dalších pár dní sejít schody… První reálná šance nastala na podzim a vzhledem k tomu, že Berlín už byl zase plný, padl los na Budapešť. Přihlásil jsem se, zaplatil to a bylo vymalováno. V sobotu proto, jako vždy na poslední chvíli a s hlavou plnou věcí které jsem ještě nutně potřeboval před odjezdem stihnout a nestihl, přibíhám na nádraží a jede se. Cesta trvá asi 8h a jak to u takových cest bývá, vleče se. O jediné zpestření se postará pouze řidič autobusu, jemuž se v Bratislavě nedaří najít nádraží. Po nějakých dvaceti minutách bezcílného kroužení po periferii je za úspěšný pokus odměněn zaslouženým potleskem.
Začíná pršet
Po překročení maďarských hranic se spouští vytrvalý déšť. Zabývám se představami jak budu v tomhle hledat nocleh a do mysli se pomalu vkrádají myšlenky na plán B – čekárnu autobusového či vlakového nádraží. S půlhodinovým zpožděním autobus konečně zastavuje na nějaké zastávce MHD. Vedle se tyčí fotbalový stadion a do centra nebo alespoň do míst, která jsem si zapamatoval z mapy je to evidentně daleko. Je po půlnoci a stále prší. Přestávám mít náladu na kompromisy a plán B letí přes palubu. Hledání je příjemně krátké – asi 300m od zastávky autobusu se rozprostírá docela rozlehlý a temný park hostící městské planetárium. Najít vhodnou křovinu je dílem okamžiku. Snažím se v hustém dešti rozložit žďárák a narvat do něj spacák i sebe tak, abychom pokud možno zbytečně nezmokli. Budík na mobilu nastavuju na pátou ráno abych stihnul vypadnout než bude úplné světlo a v klidu našel místo startu. Usnout za zvuku bubnujících kapek není žádný problém…
Ráno neprší. Budím se samovolně a za plného světla. Zběžná kontrola odhaluje příčinu – dírou pro dýchání do žďáráku zatekla kaluž vody a bez problémů vyřadila mobil a tím i budík z provozu. Druhá zběžná kontrola odhaluje i čas – přesně 7:00. Start je v deset takže bych to měl najít pokud možno rychle…
Prší
Výdej startovních čísel je umístěn na Hősök tere – Náměstí Hrdinů. Cestou mě napadá jestli ty dva dva druhy přehlasovaných o byly skutečně nezbytné. Daří se mi zorientovat se dle mapek na tramvajových zastávkách a kolem deváté mne zvýšená koncentrace lidí v elastickém oblečení utvrzuje v přesvědčení, že jsem tu správně. Předstartovní procedury probíhají plynule a bez problémů. Asi dvacet minut před stratem se opět spouští déšť a úplně to nevypadá, že by v dohledné době chtěl přestat. Nemůžu se dočkat startu, při stepování v koridoru s takřka nulovou možností pohybu je v promočeném oblečení přeci jen zima.
Očekávaný výstřel přichází na čas po několika vzletných proslovech shrnujících fakta a pozitiva závodu, kterým jsem nerozumněl přestože část z nich byla zřejmě pronášena anglicky. Dostat se na startovní čáru trvá asi dvě minuty a poté se již barevný had začíná pomalu rozbíhat. Letmý pohled na pulsmetr v první zatáčce odhaluje víc, než jsem chtěl vědět – velkou číslici 0 a nápis „no signal“. Ani opakované úpravy a posouvání hrudního pásu na tom nic nemění a tepová frekvence se pak nepravidelně objevuje a vypadává během celého zbytku závodu.
První kilometr za 5:11. Nemám ponětí jestli je to moc nebo málo. Zkouším to počítat ale (42,192*(5*60+11))/60 mi z hlavy nějak nejde a kalkulačku jsem si nevím proč nevzal. Navíc je to teď stejně jedno. Trať vede k řece a pak už téměř celou dobu po nábřeží. Po přeběhnutí toho visutého mostu co je na každé druhé fotce (asi patnáctý kilometr) se už počasí stává terčem několika sprostých slov. K otravnému drobnému dešti se přidává studený vítr (taky dost otravný) a místy mi začíná být zima i při běhu.
Prší 2
Po třiceti kilometrech se přebíhá další most a déšť zesiluje tak, že už to až není vtipné. Oblečení výrazně těžkne. Zkouším to po cestě ždímat ale valný efekt to nemá. Městská kanalizace vykazuje drobné kapacitní problémy a na některých místech je trať pokryta bazény vody. Ne že bych už dávno neměl boty i ponožky zcela mokré, ale přece jen jsou i příjemnější zážitky než skočit po třech hodinách běhu do kaluže zvící dětského brouzdaliště. Zvláštní ale je, že i přes ty podmínky (nebo možná díky nim) to zatím jde výrazně nad očekávání. Trochu podezírám ty promočené tablety s hroznovým cukrem nebo co to vlastně bylo, kterých na každé občerstvovačce vždy pozřu plnou hrst. Jinak občerstvovací stanice obecně jsou příjemným překvapením. Především jejich počet (12).
Závěrečné kilometry se zase vlečou jak zpomalený film. Začínám oceňovat ty kaluže – kličkování mezi nimi a přeskoky zaměstnávají pozornost a není to pak tak příšerně monotónní. Trochu mě vyděsí táhlé stoupání, které se najdenou zjevilo za zatáčkou okolo čtyřicátého kilometru. Jedná se o nějaký most přes koleje a je to to jediné v průběhu celého závodu, co by se dalo s přivřenýma očima označit pojmem terénní nerovnost. Po ceduli s nápisem 41, které jsem si nevšiml, začínám zrychlovat. Cílový prostor je v dohlednu, pro tuto fázi obvyklé křeče jsou v nedohlednu, tak si ten finiš chci řádně užít. Samozřejmě jsem to přepálil a vzhledem k tomu, že cíl je o nějakých 300m dál než jsem čekal, musím nakonec trochu brzdit. Nicméně celkový čas je stejně o čtvrt hodiny rychlejší než i ty nejoptimističtější odhady. Kdyby takto šlo všechno tak se ani moc nezlobím…
Prší
Po doběhu se snažím zabalit do kusu igelitu a provést nějaké základní protažení, ale zase začíná pršet a promočené oblečení je dost nepříjemné a studí, takže z toho nic moc není. Vyzvedávám věci, převlíkám se a vydávám se na zdlouhavou pouť k autobusu, který odjíždí za necelé dvě hodiny. Pěšky je to tak 5 km a čas stačí tak tak. Už jsem chodil i rychleji. Cesta domů znamená dalších 8h sezení, které mají za následek zatuhnutí asi tak všeho co ještě zatuhnout může a neučinilo tak již v průběhu závodu. To bude zase zítra peklo. Jsem docela zvědavý jestli bude těch sedm dní co zbývají do repete v Košicích stačit…
Související články
