Po stopách Pražské stovky
Kamarád mi jednou vyprávěl, jak šli v Krkonoších nějaký stokilometrový pochod. Na občerstvovačkách se dávalo pivo a chleba se sádlem, šli to pětadvacet hodin, kolem nich vysmátí šedesátníci v kamaších, co už to chodí třicet let… Tehdy jsem si říkal, že to jednou musím taky zkusit. Uběhly tři roky. Pak jsem jednoho čtvrtkového večera náhodou zjistil, že pochod se jmenuje Krakonošova stovka a že se koná příští víkend. Osvědčenou taktikou „kdy, když ne teď?“ jsem se přesvědčil, že to kilo snad nějak dokulhám, zabalil si batoh a vyrazil do Vrchlabí…
Registruju se a rozhlížím se kolem. No, nemůžu si pomoct, ale těch pánů v kamaších tu až tolik není. Kolem spíš chodí mraky lidí v elastických hadrech s takovými divně placatými batohy, do kterých se přece nemůže vlézt ani dvoulitrová petka vody! No nic, asi jiná doba… Kupuju mapu a cvičně jezdím prstem po trase sem a tam. Dostáváme kontrolní startovní razítko a jde se. Začátek je mírné stoupání po asfaltu. To mám docela nachozené, tak pochoduju poměrně rychle. Terén se narovnává a najednou se celé startovní pole kolem mě rozbíhá! Hmm, to tak. Mám ujít kilo a ještě se hned na začátku utavím během… Najednou se ale na silnici ocitám sám. Nejistě se ohlížím za sebe. Kamaše nikde a poslední elasťáky už mi zmizely za zatáčkou. Aha, tak on je to závod… Doprdele… No, když závod, tak závod. Rozbíhám se a začíná mě mrzet ta zrcadlovka přibalená v očekavání dechberoucích panoramatických výhledů na hřebeni. Ještěže jsem na poslední chvíli nechal doma aspoň stativ…
Hřeben poprvé
Taktika je držet se pořád někoho, kdo zná cestu líp než já. To je tady asi tak každý. Problém je, že kdykoliv se jde z kopce, tak jim chtě nechtě uteču a nezbývá mi nic jiného, než dohnat zase někoho dalšího. Harrachov je podle toho plánku s trasou třicátý kilometr a já už melu z posledního. Soukám do sebe pár chlebů a ztěžka vyrážím podél Mumlavy. Je to po asfaltu, trochu do kopce a zrovna nemůžu nikoho dohnat. Jo aha! Tady jsem přece teď v zimě testoval v mínus pětadvaceti ten nový spacák – jak mi tehdá zamrzla ta bomba od vařiče a v noci jsem zapadal sněhem a pak jsem byl čtrnáct dní nemocný! Nostalgické vzpomínky na chvíli odvrací přemýšlení o tom, že ještě zdaleka nejsem ani v půlce… Bezděky dorážím na hřebenovku. Uprostřed noci, mlha by se dala krájet a začíná jemně snežit. Tak tady musím běžet, jinak zmrznu… Na těch oslizlých kamenech za Vysokým Kolem je to celkem zajimavé, ale aspoň při tom neusnu. Najednou se objevuje asfaltová silnice a Lužická bouda s kontrolou a polívkou. Utrápeně klopýtám dovnitř. Tak, a ještě jednou tolik…
Hřeben podruhé
V boudě sedí dva Němci s šátky z Berlínského maratonu a mají se k odchodu. Polívku piju na ex a vyrážím za nimi. Hned na prvním rozcestí zahýbám blbě, ale kříčí na mě ať se vrátím. Danke! Těch se budu držet… Skáčem do Polska po rozbahněné stezce mezi kořeny. Mírně z kopce, rozednívá se a mě to blátivé cross-country začíná bavit. Konečně mám sílu vytáhnout i ten dvoukilový foťák z batohu a něco nacvakat. Ocitáme se pod Sněžkou a tady už ale končí sranda – přes šest set metrů stoupání po kočičích hlavách. Do kopce mi to moc nejde a Němci mi brzo mizí za obzorem, ale na seběhu je zase dotahuju. A po schovávané v kosovce přichází úděsný asfaltový seběh do Pece. Nohy už moc necítím, pojem o čase jsem nechal někde v noci na hřebeni a dolů běžím už jen setrvačností. Pec je kilometr osmdesát a je tam poslední kontrola. Dotahují nás další dva a prý jsme na čtvrtém až osmém místě. Ale jo, na to že jsem čekal krutý boj s tím čtyřiadvacetihodinovým limitem… Nasazujem do finiše což tady znamená asfaltový krpál nahoru po modré.
Velké, širé, rodné lány
Dívám se do itineráře. Těch posledních dvacet už je to většinou z kopce a navigačně úplně v pohodě, protože až do Vrchlabí to vede po modré – lehčí už to být ani nemůže a už se všichni spokojeně vidíme v cíli. A aby byla sranda, tak si i říkáme, že by bylo fajn to urvat pod čtrnáct hodin a začíná se zrychlovat. Je to sice furt po asfaltu a dost to bolí, ale ten cíl už snad musí být za každou zatáčkou…
Vbíháme do nějaké vsi, na ceduli se mihne Černý něco. To nám nikomu nic neříká, ale na návsi je mapa, tak aspoň zkontrolujem kolik ještě chybí. Jako první se zorientovali Němci a najednou není pro samé scheisse slyšet vlastního slova. O co jde? Kousek za Pecí je totiž rozcestí ze kterého vedou hned tři modré značky a nám v honbě za čtrnácti hodinama stačilo jen to, že běžíme po modré. Na rozcestníky nebyl čas a na návrat už je teď taky pozdě. No dobrá, tak podle mapy je jasné, že čtrnáct hodin je v háji, ale když to uděláme chytře, tak bysme mohli stihnout aspoň patnáct! Chytře znamená, že to nebudeme obíhat po silnici, ale říznem to přímo lesem do Lánova, odkud už vede cyklostezka. Tak tolik teorie.
Doteď nevím proč jsme si na mapě toho lomu nikdo nevšimli, ale jeho obcházení podél nekonečného ostnatého drátu hustým křovím trvá půl hodiny a navíc při tom ztrácíme pojem o směru kudy měla vést ta polní cesta. Lesy nás vyplivují na okraji lánu vzrostlé pšenice, po cestě ani památky a věž Lánovského kostela na nás kouká na druhé straně asi dva kilometry daleko. Ono, za normálních okolností není cesta skrz pole obilí žádný silný zážitek, ale tady, kdy mi GPSka odpípává devadesátý pátý kilometr a teplota s blížícím se polednem leze ke třiceti ve stínu je to najednou silné až až. V Lánově nezbývá, než obrečet i tu za pár minut odbíjející patnáctou hodinu na trati a konečně najít spásnou cyklostezku do Vrchlabí.
A ještě není konec! Cyklostezka se po dalších dvou kilometrech ztrácí ve změti nejasných polních pěšin a protože máme rozdílné názory na správný směr pokračování, rozpadá se naše pětičlenná skupinka na dvě. Nutno říct, že nakonec do toho vysněného cíle vedly obě cesty, jen ta co jsem vymyslel já byla ještě o další kilometr a půl delší a konečných šestnáct hodin jsme zachránili jen tak tak zoufalým finišem přes náměstí. Uff, tak je dobojováno. A až na ten závěr to nebylo tak špatné. Dost možná tady nejsem naposled, ale příště už si taky vezmu ten placatý batoh!
Související články
