Z propršené a v bahně utopené Pražské stovky má spousta účastníků tak silné zážitky, že někteří zatoužili vyrazit tam znovu. Bohužel, bahno zmrzlo, pršet nezačalo, zkratovanou čelovku se podařilo opravit a jiná výmluva už mě fakt nenapadla, takže jsem to tentokrát musel dojít celé…
Po prosincové Pražské stovce, zabalené ani ne v půlce, jsem jenom ztěžka hledal důvody, proč do něčeho takového jít po patnácté znovu. Motivace to dokončit chybí, motivace být první je zbytečná, protože dnes už je to přece jenom někde jinde, a motivace neudělat si ostudu fungovala jenom napoprvé, a to už je dávno. Chtělo to změnu… I zadíval jsem se na řadu prázdných petek od Bráníka. Hmm… bingo!
Kamarád mi jednou vyprávěl, jak šli v Krkonoších nějaký stokilometrový pochod. Na občerstvovačkách se dávalo pivo a chleba se sádlem, šli to pětadvacet hodin, kolem nich vysmátí šedesátníci v kamaších, co už to chodí třicet let… Tehdy jsem si říkal, že to jednou musím taky zkusit. Uběhly tři roky. Pak jsem jednoho čtvrtkového večera náhodou zjistil, že pochod se jmenuje Krakonošova stovka a že se koná příští víkend.
