Na horolezecké expedici je asi jen jedna věc horší než čekání na odvoz z basecampu potom, co vylezete kopec. A to sice čekání na odvoz když ho nevylezete. V Tádžikistánu jsme na to měli celé čtyři dny neředěné expediční nudy. První dva se sice podařilo vyřešit „po ruski“, jenže třetiho dne vodka v kantýně došla…
Stačily tři vrtulníky a z početné československé kliky jsme tu na to trojhlavé monstrum zůstali sami dva. Horší je, že z těch asi osmdesáti lidí co jsou v basecampu se nahoru nikomu nechce. Zaplať pánbůh aspoň za Estonce, kteří vynechali Korženěvskou a už dál čekat nemůžou. Je jich šest, my dva… Tak v osmi už bysme s tím mohli hnout… Takže hurá do toho!
To byl zase začátek! Pozvání potřebné pro víza mi z agentury poslali po pěti urgencích až den před odletem, finance opět vychází na halíře, v Tádžikistánu s náma zametli kde se dalo a když jsme se po třech dnech konečně ocitli v bejzu, Michal dostal otravu z jídla… A když se z toho dostal a vyrazili jsme aklimatizovat na Chetyrek, zasypaly nás v noci před vrcholovým útokem hromady sněhu a byl z toho celkem zajímavý boj o život …
